Článek
Kdo by ale dnes čekal zlomeného člověka, který nepřízní osudu rezignoval na život, mýlí se. Nejenže se 29letá dívka z Plzně postavila znovu na vlastní nohy, ale začala pomáhat i druhým.
„Dokázala jsem si, že to jde zvládnout. Jen se musí chtít. Po tom, co se mi stalo, jsem se naučila vážit života, užívat si maličkostí a netrápit se hloupostmi. Jsem ráda, že jsem to nevzdala,“ říká hrdě mladá žena.
Šlo jí o život
Neměla to vůbec jednoduché. Bezprostředně po úrazu jí lékaři příliš šancí na přežití nedávali. Žíravina, kterou v leknutí částečně i polkla, totiž zasáhla i vnitřní orgány. „Prvních čtrnáct dní jsem bojovala o život. Pak dalšího téměř půl roku strávila v nemocnici,“ vzpomínala.
Zpočátku si myslela, že ji doktoři úplně vyléčí a domů odejde zase v pořádku a zcela zdravá. „Postupně jsem ale začala s hrůzou zjišťovat realitu. Vyhlídky na návrat zpět do dřívějšího života se rázem rozplynuly,“ pokračovala žena.
Kromě ztráty zraku se musela vypořádat s těžkými popáleninami. „Absolvovala jsem transplantaci celého obličeje z vlastních kožních štěpů. Lékařské prognózy mi žádnou velkou naději nepřinášely. Začalo mi pomalu docházet, že nic nebude jako dřív,“ popisovala další peripetie.
Ve chvílích, kdy trpěla bolestmi, to už pomalu chtěla vzdát. „Při bezesných nocích v nemocnici jsem plakala bezmocí a hrůzou z budoucnosti. Můj život se smrskl na pobyt v nemocnici, operace, rehabilitace, vyšetření. Bylo to hodně těžké období a často jsem přemýšlela, jak to vše můžu zvládnout a jaký to má všechno smysl,“ přemítala dále žena.
Kvůli své rodině a snahám lékařů udělat maximum se nakonec rozhodla bojovat. „Díky mé vůli a prima lidem kolem mě se mi povedlo vrátit se zpátky do běžného života. A za to jsem moc vděčná,“ přiznala.
Je masérkou
Po rekonvalescenci si začala hledat smysluplné zaměstnání, kde by se mohla uplatnit i se svým hendikepem. Nakonec se rozhodla pro práci masérky.
„Klienti mě vnímají velmi pozitivně. Většinou se ptají, jak obecně člověk bez zraku zvládá různé věci, a to mi přijde užitečné, propojí se trochu víc svět zdravých a nevidomých,“ uvedla v rozhovoru pro speciální časopis spolku nevidomých a slabozrakých.
Tím, že přišla o zrak jako dospělá, si podle svých slov hodně věcí kolem sebe dokáže představit. Zapojila se například do projektu Návštěvy potmě, v jehož rámci navštěvují nevidomí lidé seniory, aby se necítili osaměle.
„Jsem člověk s pozitivní energií a dobrou náladou, kterou chci předat i ostatním. Řídím se heslem, že život je příliš krátký, a tak bychom si ho měli užít, co to jde,“ vzkazuje žena osamělým seniorům.
Za začlenění do života hendikepovaných získala Martina ocenění od Lions Clubu Plzeň Bohemia. Prezidentka klubu vyzdvihla obrovské nasazení, s jakým se jako mladá žena postavila nepříznivému osudu.
„Naučila se ovládat počítač se speciálním softwarem a ozvučený mobilní telefon. Absolvovala kurz prostorové orientace, aby mohla samostatně chodit tam, kam potřebuje, bez pomoci ostatních. Své dovednosti si stále prohlubuje. Navzdory vlastním potřebám začala pomáhat i druhým,“ stojí dále v ocenění.
Poslední její aktivitou je spoluautorství na programu pod názvem Burn Fighters, který je určený lidem postiženým popáleninami, aby se mohli lépe vyrovnat s jejich následky.
„Naší inspirací je britská modelka Katie Piperová. Když ji její expartner nechal zohavit kyselinou, nevzdala se. Nyní má svou nadaci, která pomáhá popáleným, vydala knihu pod názvem Krásná, a dokonce o ní byl i natočen film Má krásná tvář. Její blog už pomohl tisícům popálených a my bychom na ni rády navázaly v českém prostředí,“ vysvětluje.
