Očitý svědek masakru: Šeptal jsem lež, lež. Vrah jen stál a střílel

„V restauraci bylo i s personálem asi patnáct lidí. Přišli jsme kolem čtvrt na jednu, takže nebylo tak plno. To bylo taky obrovské štěstí, zavražděných mohlo být daleko víc, kdyby přišel vrah dřív,“ popsal první minuty v restauraci Michal, který do Družby chodil s kamarádem Jirkou poslední rok dennodenně.

Před příchodem masového vraha stihli sníst polévku a servírka jim přinesla druhé jídlo.

„Stačili jsme si vzít asi dvě sousta. V tu chvíli začala střelba. Tehdy poprvé jsme jej uviděli. Okamžitě jsme se sesunuli pod stůl. Seběhlo se to všechno během jediné sekundy. Viděl jsem Jirku, jak klesá, a tak jsem reflexivně lehl taky. Bohužel skupinka postarších mužů opodál nestihla zareagovat tak rychle jako my,“ vybavuje si dodnes jejich obličeje Michal.

Neustávající střelba byla ohlušující, stejně tak křik hostů, kteří se zmítali v bolestech po střelných ranách.

„Sklo bylo rozbité, kulky prorážely dřevo. Všude byly rozházené židle, všechny stoly hore nohama. Byl to otřesný pohled, který mi zůstane nadosmrti v paměti. I když byli lidé zranění, snažili se schovávat za stoly,“ přiblížil Michal.

Na otázku redaktora Práva, zda během střelby či před ní řval na lidi i střelec, uvedl: „Za celou dobu, co jsem tam byl, vrah neřekl ani jedno slovo. Ani si nesedl ke stolu. Jenom stál. Od vchodu ušel jen pár metrů, přes dva stoly. Byl jen ob jeden stůl ode mě a kamaráda,“ vzpomínal. Restaurace podle něj není velká, má deset metrů na délku a asi šest metrů na šířku.

Při prvních ranách zůstal s Jirkou ležet na zemi. „Ležel jsem hlavou u radiátoru, díval jsem se směrem ke zdi. Furt jsme si s Jirkou šeptali, že to dobře skončí. Říkal jsem mu, ať je v klidu a dělá, že je mrtvý. Šeptal jsem: Lež, lež, lež… Po chvilce, když série ran ustala, se ale Jirka zvedl, vzal do ruky židli a ohnal se s ní směrem k vrahovi,“ popsal Michal.

Odvahu po Jirkovi sebral i Michal. Vstal ve chvíli, kdy se Jirkova židle rozbila o hlavu masového vraha. „Židle se úplně rozletěla, Jirka byl od něj asi metr. Já se hned taky zvedl a hodil jsem po něm asi ze třech metrů další židli. Trefila jej do nohou a krku. Hned poté už sahal pro něco do kabely, zřejmě pro tu další zbraň, a nabíjel si náboje,“ pokračoval s roztřeseným hlasem Michal.

Sám byl překvapený, že s vrahem rána dvěma židlemi neotřásla. „Divil jsem se, že to ustál, vypadal, jak kdyby byl pod práškama. Kdyby takovou ranou do hlavy dostal normální člověk, byl by už dávno v nemocnici. Tento se jen zakolébal. Viděl jsem, že to s ním nic neudělalo,“ poznamenal Michal.

Běsnící útočník se po otřepání snažil vytáhnout další zbraň z tašky. „V ten okamžik už jsme na nic nečekali. Jirka proběhl kolem něj s dalším hostem restaurace a oba zmizeli předním vchodem. Další dva muži utíkali někde zadem. Potkal jsem je až později, jednoho přiopilého muže na schodech a dalšího chlapa na rampě,“ řekl Michal.

Sám však zůstal poblíž vraha ještě dalších deset minut. „Schoval jsem se za bar a pak se štěstím proskočil malým výdejovým okýnkem na obědy, ani nevím jak. Dodnes nechápu, jak se mi to mohlo povést. Mělo tak metr na šedesát centimetrů. Kolem mě popadaly veškeré talířky,“ popsal okamžik hrůzy Michal. Po celou dobu slyšel křik vážně zraněných hostů.

On sám se dostal do kuchyně a z ní do temného skladu. „Schoval jsem se mezi bečkami. V tu chvíli už v hlavní místnosti nebyl nikdo kromě vraha a raněných. U beček jsem zůstal asi tři minuty, byl to nekonečně dlouhý čas. Pořád jsem přemýšlel, co teď bude. Hlavou mi letěly myšlenky, že to nemůže být pravda, že to je jen nějaká sranda, že snad střílel jen plynovou pistolí. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet,“ přiznal Michal.

Zároveň si byl ale vědom toho, že střelec je jen pár metrů od něj v jiné místnosti. „Jak jsme ho rozčílili s tou židlí, tak mohl projít ke dveřím od skladu a kdykoliv mě rozstřílet. Neměl bych ze skladu kudy utéct,“ podotkl mladík.

Tři minuty pro něj byly nekonečné. Proto se za chvíli vrátil do kuchyně a v tichosti se výdejovým okýnkem na obědy podíval asi pětkrát po restauraci, kde se stále nacházel vrah.

„Neviděl jsem ale, co se děje na zemi, před sebou jsem měl ještě bar. Slyšel jsem jen, že tam něco vytahuje a zřejmě dobíjí zbraň. Pak jsem se odrazil od toho okýnka a běžel jsem kolem hrnců do nějakého dalšího skladu a viděl jsem jen nějaké železné schody dolů. Tam už byly otevřené dveře a denní světlo.“ Světlo znamenající pro něj záchranu a život.

„Po schodech šel dolů zrovna nějaký pán, vypadal, že je opilý, plantaly se mu nohy. Byl rád, že jde. Tak tomu jsem ještě pomáhal dolů a řval na něj: Dělej, vole, dělej. Stojíš jak posraný.“ V tu chvíli uslyšel, jak se z restaurace ozývají další dva až tři výstřely.

Venku pak budovu restaurace celou oběhl a šťastný se opět potkal s Jirkou. „Měl už půjčený telefon od jednoho školáka a volal policii,“ sdělil Michal.

Po chvíli spatřil, jak se z restaurace šine sedmatřicetiletá žena. Šlo o postřelenou účetní, která šla do Družby vyřídit jen účetní doklady.

„Byla na půli cesty k nám, pomohl jí hned nějaký pán, asi dělník. Zakryl ji svojí pracovní blůzou a došli k nám. Měla dva průstřely v bundě. Jeden z nich do plic. V ten okamžik se ozvala další střelba, asi tři rány.“ Stalo se tak při čekání na sanitku. „Když po chvíli přijela, pomáhali jsme ženě do sanitky,“ poznamenal Michal.

Sám si je dobře vědom, že se i on mohl stát obětí „brodského kata“. „Střílel po lidech jen ob jeden stůl od nás. Pořád stál na jednom místě. Kdyby chtěl, mohl nás mít, seděli jsme přímo naproti němu. Dva tři metry od něj. Kdyby chtěl, první trefí nás,“ zvážněl Michal. Za svůj život děkuje kamarádovi Jirkovi, který sebral dostatek odvahy a jako první se vrahovi postavil. [celá zpráva]

„Nebýt Jirky, který viděl, že tu zbraň pokládá a přebíjí nebo dělá něco s druhou zbraní a hledá náboje, zůstal bych tam ležet nafurt.“

Před budovou Michal zůstal až do příjezdu prvního zásahového komanda. „Před nimi přijela hlídka brodských policistů. Oblékli si neprůstřelné vesty a vešli do restaurace. Vtom se ozvala střelba a oba se během třiceti sekund stáhli ven. Přiběhli za námi k sanitce, půjčili si mobil od saniťáka a zavolali posily,“ popsal Michal.

Posléze podle něj přijel menší vůz s dalšími policisty. „Navlékli na sebe reflexní vesty a procházeli kolem, rozhodovali se, co budou dělat. Těžko říct, zda by rychlým zásahem mohli pomoci lidem uvnitř. Těch výstřelů padlo ve druhé a třetí sérii dost. Je možné, že to byly ty rány do hlavy,“ domnívá se Michal.

O sobě tvrdí, že se podruhé narodil. „Až když jsem četl na Novinkách, že je tam osm mrtvých, řekl jsem si, že jsem měl asi neskutečné štěstí. Doteď nevím, kde jsme vzali odvahu zvednout se a jít proti němu. Byl to totální psychopat. Choval se velmi zaraženě, nic neříkal a jen střílel jak magor. Nevím, co si mám o něm myslet. Když jsem ho viděl, nikdy bych to do takové osoby neřekl. Postavou vysoký jako já nebo o půl hlavy menší, prošedivělé vlasy, s brýlemi, v normální modré bundě. Kdybych ho někde potkal, řekl bych si o něm, že je to normální starý pán,“ dodal mladík, který má několik dnů po tragédii strach jít na oběd a být mezi lidmi.

„Hodně si víc prohlížím lidi, což jsem nedělal. Poprvé až teď jsem na obědě. A i když jsem jedl, měl jsem stále tendenci se dívat kolem sebe, sedím čelem ke dveřím. Jsem stále ve střehu.“

Statečným činem se oběma mladíkům podařilo zachránit kromě sebe i životy tří dalších hostů restaurace Družba, kteří tak mohli utéci do bezpečí. Mladým chlapcům mohou děkovat za své životy. Kromě této pětice se podařilo včas uprchnout i dvěma kuchařkám a číšníkovi. Sedm dalších mužů a jednu ženu však „brodský kat“ doslova popravil. [celá zpráva]