Oběti znásilnění žádají odškodnění jen ve třetině případů. Často o svém nároku nevědí, říká studie

„Oběti trestného činu znásilnění v průměru požadují peněžitou částku přibližně 440 tisíc Kč,“ uvádí autor studie Tomáš Vanča, doktorand na katedře národního hospodářství PF UK.

Doplňuje, že v průměru poškozeným soudy přiřknou pouze 177 876 Kč. V plné částce soudy vyhověly jen ve 40 procentech případů.

„Problematické jsou (mimo jiné) nízké náhrady, které jsou poškozeným přiznávány, a to i ve velmi závažných případech,“ píše se ve studii.

Vanča analyzoval 349 trestních rozsudků z let 2015-2019. 

„Rozhodnutí soudu o povinnosti pachatele nahradit nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem doplňuje preventivně výchovné působení uloženého trestu a (alespoň částečně) kompenzuje oběti její újmu,“ upozorňuje studie.

Oběti trestného činu se mohou se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy přihlásit v tzv. adhezním řízení. To je součástí trestního řízení a rozhodnutí o něm je obsaženo v rozsudku. Poškození se ale musí přihlásit včas, nejpozději v hlavním líčení před začátkem dokazování.

Podle výzkumu ale oběti často o této možnosti nevědí. O odškodnění žádá nízký počet obětí, pouze třetina.

„Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného poučit o jeho právech a poskytnout mu všestrannou možnost k jejich uplatnění. Bohužel se tak děje často způsobem nevhodným, necitlivým a formalistickým a navíc ve chvíli, kdy je oběť ve vysoce stresové situaci,“ uvádí výzkum.

Vanča upozorňuje, že důvodů pro malý zájem obětí o odškodnění může být více, např. se „chtějí účastnit soudního procesu v jen nezbytném rozsahu a minimalizovat vlastní psychické následky ze soudního procesu, nebo nechtějí obdržet peněžní kompenzaci od pachatele právě proto, co jim způsobil.“

Mezi další problémy uvádí případy vydání trestního příkazu, který účast oběti na procesu komplikuje, a poškozené, které soud odkáže na řízení u občanskoprávního soudu.

Vanča tento postup kritizuje, je totiž často zdlouhavý s nejistým výsledkem. Jako vhodnější se mu jeví rozhodnout o nároku oběti ve stejném řízení, ve kterém se rozhoduje o vině a trestu pachatele.