Článek
Modelová situace: Vjedete na křižovatku a zleva vám cestu zkříží auto, které vám mělo dát přednost. Zatroubíte. Řidič auta vám místo omluvy zablokuje cestu, vystoupí, jde k vám a chce se prát. Protože nejste bábovka, tak také vystoupíte a útočníka, který do vás začíná bušit, odstrčíte. A protože chcete zabránit jeho dalším atakům, odstrčíte ho tak, že spadne. Jak se útočník sbírá ze země, okamžitě sahá po mobilu, volá policii a ohlašuje, že jste jej právě napadli. V tu ránu máte problém.
Zákon definuje nutnou obranu jako jednání, „kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem“. Takový čin pak podle trestního zákoníku (§ 29 zákona č. 40/2009 Sb.) není trestným činem. Podle téže normy ale nejde o nutnou obranu, pokud se bráníte zjevně nepřiměřeně, takže pokud vám dá někdo facku, nemůžete ho zastřelit, to je jasné. Jenže většina případů takto jednoznačně přehledná není, hranice je mnohem rozostřenější a často dojde na tvrzení proti tvrzení. Pokud máte smůlu, může agresor, když například zjistí, že si ukousl větší krajíc a fyzicky na vás nemá, udělat útočníka z vás. Jak se bránit?
Proaktivní přístup
„V trestním řízení nese důkazní břemeno policie a státní zástupce, nicméně vyplatí se proaktivní přístup, tedy z vlastní iniciativy navrhovat svědky i důkazy,“ řekl Novinkám advokát Martin Elger. Podle něj jsou zásadním důkazem hlavně svědectví lidí, kteří u incidentu byli, je proto potřeba právě od nich zjistit maximum údajů.
V druhé řadě je zapotřebí vědět, zda místo události bylo monitorováno kamerami. Zvlášť v centrech měst se nacházejí velké počty kamer, je proto vhodné navrhnout použití jejich záznamů. „Dále je potřeba zajistit veškeré další důkazy, jako například fotografie nebo videozáznamy pořízené na mobilní telefony,“ doporučuje advokát.
Obrana o stupeň intenzivnější než útok
Důkazní materiál z místa střetu má potvrdit, že člověk, který tvrdí, že se jen bránil, tak činil oprávněně a přiměřeným způsobem.
„Napadený navrhuje důkazy, které svědčí o tom, že byl napaden způsobem, který jej opravňuje k tomu bránit se způsobem o stupeň intenzivnějším. To znamená, že na strčení může reagovat i prudším strčením,“ přiblížil Elger.
Pokud ale dojde vedle strkání i na údery, je posuzování poněkud komplikovanější, ale opět je třeba prokázat, že napadený v obavě o bezpečnost použil způsob, který nebyl nepřiměřený.
Pokud se člověk tedy v takové nezáviděníhodné situaci octne, neměl by jen pasivně čekat doma, jak to celé dopadne a jak si s tím vyšetřovatel a státní zástupce poradí. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nich na místě nebyl a skutečný agresor může vyvinout velké úsilí, aby působil co nejdůvěryhodněji, může mít nakonec i ten, kdo se od začátku jen bránil, na krku obvinění z trestného činu výtržnictví nebo dokonce ublížení na zdraví.
„Pokud jde o výtržnictví, i tam lze použít argument nutné obrany. A je jasné, že v tomto postavení, kdy je někomu kladeno, že se jej dopustil, se může osoba ocitnout i zcela nevinně v důsledku toho, že bránila sebe nebo někoho jiného,“ upozorňuje Elger.