Článek
Podle propozic měl dostat výhru rybář, který chytí první rybu (1 500 korun), šťastlivec s nejtěžší rybou (7 000 korun) a odměny se měly vyplácet i za první až třetí místo (50 000, 35 000 a 25 000 korun). Když však organizátor peníze použil na uhrazení dluhu, případ skončil u soudu.
Jenže justice se nemohla shodnout, zda se jednalo o podvod, zpronevěru či snad něco jiného, sporné totiž bylo, zda měl muž peníze ze startovného svěřené, nebo už byly jeho. Nakonec dostal za zpronevěru trest 16 měsíců vězení s podmíněným odkladem na 24 měsíců. Proti tomu se rozhodl protestovat ústavní stížností.
V ní muž tvrdil, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení zákazu zbavení osobní svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. „Stěžovatelovi není jasné, kdy se startovné stává jeho vlastnictvím, zda z něj mohl hradit jiné náklady než výhry, či zda by byl povinen vracet přebytek startovného účastníkům závodu v případě, že náklady na závod startovné nepřevýší,“ stálo mimo jiné ve stížnosti.
Stal se či nestal majitelem peněz?
Senát se soudcem zpravodajem Martinem Smolkem se muže zastal, neboť podle něj soudy nepostavily na jisto, zda peníze byly svěřené nebo vlastněné. A pokud si soud sám není jistý, jak situaci popsat, měl by obžalovaného zprostit podle pravidla „in dubio pro reo“, čili v pochybnostech ve prospěch obviněného.
„Soudy vyhodnotily propozice tak, že se jedná o příkazní smlouvu a že se tedy stěžovatel nestal vlastníkem startovného, ale dotčené prostředky mu byly pouze svěřené. S tímto posouzením se Ústavní soud neztotožňuje,“ napsal do rozhodnutí z těchto dnů soudce Smolek.
„Ústavní soud dospěl k závěru, že se jednalo o nepojmenovaný druh smluvního vztahu odpovídající běžné praxi organizování kulturních a sportovních akcí. Při nich se obvykle jedna strana zavazuje uspořádat akci a druhá strana za ni zaplatí peníze, přičemž prostředky, které organizátor nespotřebuje, se účastníkům nevrací,“ stojí v rozhodnutí.
Podle konstitučního tribunálu účastníci startovným platili za účast na akci, tedy nedali peníze organizátorovi pouze proto, aby z nich vyplatil výhru.
„Skutečnost, že propozice připouští dvojí závěr ohledně otázky, zda se stěžovatel stal nebo nestal vlastníkem prostředků, je patrná již z původně rozdílného hodnocení soudů,“ doplnil soud s tím, že pokud soudy neměly kromě propozic další důkaz, jak to s penězi bylo, měly muže osvobodit.
Případ se tak vrací k okresnímu soudu, aby rozhodl znovu.
