Nevraždil jsem a odškodné chci, říká z doživotí propuštěný Robert Tempel

Musíme to s advokátem teprve spočítat. Je to hodně těžké, když si uvědomíte, že jste byl třináct let nezákonně ve výkonu trestu. Někdo dostal pět milionů korun za jeden rok, jiný tři miliony za tři měsíce. Co chtějí dát mně za doživotí? Nevím. Není na to žádný precedens.

Určitě jo. Ty roky mi to nevrátí, navíc peníze mám, ale nějaké zadostiučinění by být mělo. Dám to synovi a manželce, kteří si vytrpěli dost, já nic nepotřebuju.

Určitě nemám. Měl jsem za sebou nějakou krádež a loupež. Týkalo se to mého podnikání na Karlovarsku, což byl nejtvrdší kraj. Potýkali jsme se tam s cizinci, s Romy a dělali tehdy v devadesátých letech víceméně práci za policii a pro občany byli za hrdiny.

Loupež se týkala toho, že mi jeden člověk dlužil peníze a že od lidí okolo mě dostal pár facek. Mě odsoudili za loupež, i když podle mě šlo o vydírání. Ale ano, byl to zločin, nejsem čistý a nebyl jsem tehdy dobrý člověk. Seděl jsem celkově dvakrát.

Policejní Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) hned na první straně spisu napsal, že na místě činu nebyli dva odsouzení, ale že tam bylo nejméně pět pachatelů a střílelo se nejméně ze čtyř zbraní. Připadám vám jako Robocop, že bych to zvládl? To asi těžko.

A hlavní svědek obžaloby zvaný Biftek tvrdil, že mě viděl přesně ve 20.10 hodin vraždit, přestože byl v té chvíli ode mě 27 kilometrů daleko. Já byl v Sokolově a on ve Varech. I jeden z členů ÚOOZ mi říkal, že ví, že jsem nestřílel já, ale jistá skupina lidí. Šlo o velký obchod s drogami. Letos 20. srpna byl ten čin ale po dvaceti letech promlčen.

Vůbec. Nešlo o žádné auto. Vždyť já vozil každý den u sebe v ledvince kvůli výplatám automatů půl milionu korun a sedm aut jsem měl před barákem. Myslíte si, že bych někoho zastřelil kvůli kradenému autu za sto tisíc? Vždyť i původní plzeňský krajský soud řekl, že je to nesmysl.

Musel jsem se ale postavit do role, že jsem tam byl, ale že zabíjel Biftek, protože on lhal, že jsem zabíjel já. Mně nic jiného nezbylo. Kdybych to tehdy ne­udělal, tak sedím doživotí dál. Jen proto, že jsem nechtěl svědčit.

Proti lidem, kteří byli okolo nás a tehdy na místě. Co od nich vím, tak šlo o obchod s heroinem a ta oběť na ně vytáhla zbraň. Navíc měl u sebe drahé hodinky a ten druhý zase asi čtvrt milionu korun. Připadá vám to jako loupež kvůli autu za sto tisíc korun? To je směšné.

Podle soudu jsem tam byl, ale není to pravda. Dál to nebudu komentovat, nechci nikoho špinit.

Znám a oni to vědí, že je znám, ale nechám si to pro sebe. Rodina poškozených neměla zájem na tom, aby se skuteční pachatelé našli. Soud na to kašlal, takže teď na to kašlu já. Je to jen mezi mnou a Bohem, jak to bylo.

Oni vědí, že už je to promlčené, že jim už nic nikdo nemůže udělat.

Myslím si, že mám takové postavení, že by si to nedovolili. Kdyby mě chtěli umlčet, tak by to udělali už tenkrát.

Rozumíte správně tomu, že jsem nevraždil. Můžu potvrdit, že po činu jsem tam přijel, protože mě volali, protože jsem jim na ten obchod půjčoval nějaké peníze. S drogami jsem neobchodoval, ale půjčoval peníze, šlo o nějakých 350 tisíc korun.

Proto mi pak Biftek dal to jejich auto, protože mi tvrdil, že ho převedl s těmi poškozenými, a myslel jsem si, že je to legální. Jezdil byste v autě po dvou zabitých, kdybyste si myslel, že je kradené? Já si myslel, že mi prostě vrací dluh. A já jako blbec s ním jezdil.

Zjistil jsem, co se stalo, řekl jim, ať si to uklidí, a jel do prdele. Dopustil jsem se tedy pouze nenahlášení trestného činu, které už je taky promlčené, a navíc jsem si ho odseděl asi tisíckrát.

Nebyl. Prostě jsem se jen tehdy hájil tak, jak jsem uznal za vhodné, a soudci ani státní zástupci mi nedali jinou možnost.

Mně dokonce nabízeli program na ochranu svědků a mohl jsem jít kdykoli ven, kdybych promluvil a svědčil proti lidem, které chtěli dostat.

Říkali mi, že jsem blázen, ale nikdy jsem to kvůli své hrdosti neudělal. Byl jsem takto vychovaný a prostě takový jsem. Moje máma mi pořád říkala: Proč neřekneš pravdu? Já jí řekl, že prostě neřeknu.

Já vím. Prostě jsem to obětoval. V tom Karlovarském kraji jsme to ale takto měli nastavené, nikdo z těch okolo mě, kdo byl ve vazbě, nesvědčil proti jiným. A dnes se můžu podívat na sebe do zrcadla.

Nepotřebuju, aby se mi revanšovali. Samozřejmě byli nervózní, co budu dělat.

Když jsem byl v té době na Mírově a počtvrté mě plzeňský krajský soud zprostil obžaloby, tak mi tamní ředitel říkal, že už mě přece nemůžou odsoudit. Já mu odpověděl, že když nebudu svědčit, tak mě zlikvidují, což mi taky řekli. Prý když nebudu mluvit, tak si odsedím doživotí. A já odpověděl, že na ně kašlu. Tak mi ho pak dali.

Ale vnitřně jsem cítil, že se z té basy nakonec nějak ven dostanu. A cítil jsem to dobře.

Pro každého doživoťáka je to kruté, když jste sám v té kleci na speciálním oddělení. To je jak Jižní a Severní Korea. V normální base jste jako v té Jižní Koreji, prostě klídeček. Ale doživotní vězni jsou v té kleci a kašlou tam na vás. Naopak eskorty pak stály za to, omdléval jsem a byl v křečích, jak se mnou zacházeli. Museli mi i dvakrát píchnout adrenalinovou injekci, aby mě mohli vrátit do věznice, jak jsem byl mrtvý, v mdlobách a pozvracený. Prostě mě šikanovali a dávali mi kapky.

Chtěli mě zlomit, protože věděli, že jsem měl takové informace, které potřebovali. Třeba i kvůli Františkovi Mrázkovi mě vyslýchali.

Věděli, že jsem se s ním občas sešel.

Měli jsme bližší vztah. Týkalo se to podnikání. Víc vám k tomu neřeknu. Ani o dalších zvučných jménech z jiných měst.

Studoval a cvičil. Věnoval jsem se matematice, managementu, jazykům. Na rozdíl od jiných jsem to neprofetoval a neproležel. Prvních dvanáct třináct let jsem všechny nenáviděl, ale pak jsem se uklidnil. I díky víře v Boha. A přestal nenávidět. Četl jsem filozofické knížky z Východu a smířil jsem se sám se sebou i s tím, že všechno má svůj důvod, i vězení. Neskutečně se mi ulevilo.

Měl jsem stůl, na něm plno knih. Chvíli jsem četl to, chvíli něco jiného, pak si šel zacvičit a fungoval jsem takto celý den. Posiloval jsem a trénoval různé bojové sporty, shotokan karate, taekwon-do a další. Cvičení, posilování, studium a víra mě držely při životě.

S ostatními vězni jsem se moc nebavil. Spousta z nich na mě nasazovala, včetně třeba Jiřího Kajínka, aby zjišťovala o té naší údajné organizaci informace, protože jim policisté slibovali nižší trest nebo podmínku. To dělali nonstop.

Angličtinu, protože tam seděl i jeden Američan, tak jsme spolu mluvili. Byl tam taky jeden Číňan, tak i trochu čínštinu. Pak také arabštinu kvůli modlení, protože mám jako víru islám. Všichni to nemají rádi, ale já to tak mám a nebudu to popírat. I svým přátelům jsem to řekl, že budu chodit do mešity.

Nejsem žádný fundamentalista, psychopat ani terorista, vždyť moje žena je křesťanka a nemám s tím žádný problém. Prostě jsem se v této víře našel, četl si tam Korán, ale nesouhlasím s Tálibánem a podobnými.

Vím o tom, že mě udal a že si naopak vymyslel, že jsem ho udal já. Je o tom jasný důkaz, který mi i písemně od policie vydali, že lže. Ale já se o něm nechci bavit a nechci ho špinit, protože všichni vězni, kteří ho znají, vědí, že je konfident, agent Sboru nápravné výchovy s krycím jménem Kola.

Nerad o tom mluvím. Když šel ale třeba Ivan Jonák z vězení domů, tak v televizi jmenoval, že ve Valdicích jsem byl kápo já a další tři čtyři lidi. Víc vám k tomu neřeknu.

Tou mi nikdy nikdo neříkal. Vymyslel mi ji jeden novinář. Já ale žádné Psycho nejsem, mám rád klid a čisto.

Když máte v base vliv, jste naštvaný, tak ostatní vězni se bojí, aby vás ještě víc nenaštvali. Proto jsem byl pořád sám na cele a radši se vždycky zavřel, abych to neventiloval, protože nesnáším šikanu.

Bavil jsem se a chodil ven jenom s jedním či dvěma, kteří byli normální a vzdělaní, například Miloslav Širůček, který sice zabil tátu, mámu a bratra, ale bylo to za určitých okolností. V hlavě to má ale v pořádku a vím, že kdyby se dostal ven, už nikdy se do věznice za něco dalšího nevrátí.

Ti, co byli nebezpeční anebo naopak v ohrožení, tak je dávali ke mně na oddíl, aby se uklidnili, protože u mě se vždycky uklidnil každý.

Byl jsem na Mírově a jako autorita jsem šel okolo klece, kde byli doživoťáci, a on na mě volá: Ahoj Robíku, máme stejnou advokátku, pozdravuje tě Klára. Věděl jsem, že lže, že s advokátkou Klárou Slámovou tehdy nemohl mluvit, ještě mobilní telefony nebyly.

Takto se ke mně přifařil. A pak to na mě zkoušel, aby ze mě dostal informace. Dovezli mě kvůli tomu později z Mírova za ním do Karviné, protože slíbil ÚOOZ, že zjistí informace a bude proti mně svědčit. Jenže jsem se s ním nikdy nebavil.

K takovému lehoučkému.

Pár měsíců potom, co jsem se dostal do vězení, někdy v roce 2010 či 2011 v Karviné.

Připadám vám jako člověk, který se chystá do Brna? Proto mám i mobil a hlásím se všude, aby bylo pořád vidět, kde jsem a že jsem nic neudělal, a aby si nemyslel, že ho chci napadnout. Vlastně to používám jako svoje alibi.

Ne. Jedině, že by přijmul mou výzvu a šel se mnou v rámci Oktagonu prát se do klece. Vyprodali bychom O2 Arénu.

Nic, protože už jsem byl otupělý. Ani u soudu jsem se neradoval a nesmál. Zaprvé by to byl výsměch rodinám těch obětí. Zadruhé po tom dlouholetém čekání už jsem to bral tak, jak to je. Rodina měla ale samozřejmě radost, nejvíc syn, který měl čtyři roky, když jsem šel do vězení.

Teď mu je 24 a vztahy máme suprové. Jezdí se mnou i někam něco vyřizovat.

Občas mi ale při návštěvě vyčetl, že jsem ho nemohl vychovávat. Jenže já nic neudělal, ale nikdo už mi nevrátí ty roky, co mi vzali. Cítím z toho hořkost.

Můj bratr dostal ve 28 letech mozkovou mrtvici. Všichni si myslí, že to má z toho, protože byl vystresovaný. Syn skončil se školou kvůli tomu, že ho tam pořád napadali, co je jeho otec zač. Celá rodina, rodiče a další žili s cejchem. Manželka je ale tvrdá, ta to nese jinak.

Ne, žili jsme spolu a měli syna, vzali jsme se až v base.

Protože věděla, že jsem to neudělal. V Karlovarském kraji to věděl každý, že jsem to neudělal. Musela se dvacet let postarat o sebe a dítě, v Kadani vede pizzerii, věnuje se koním a dostihům a má i teď svoje.

Manželka mě odvezla postranním vchodem a sešli jsme se s rodinou. Ale nijak jsme neslavili, nepiju ani nekouřím. Jenom jím sladké.

Říkali mi, že mě to semele. S mobilem jsem ale uměl zacházet, ty jsou v base taky. Navíc jsem tam studoval i počítačové programy a jazyky, takže technika mě nepřekvapila. Jediné, co mě překvapilo, jsou silnice. Všechny teď vedou jinudy a já furt bloudím. Ještě že už jsou na to navigace.

Mám různé možnosti a několik přátel a od nich pár nabídek. Vědí, že mám manažerské schopnosti, že umím řídit lidi a umím to s nimi. Pravděpodobně se pustím do nějakých vlastních projektů týkajících se odpadů, hydroelektrárny, nemovitostí a podobně. Nejdřív se na to ale ti známí musejí podívat a rozhodnout se, zda do toho se mnou finančně půjdou.

Ale nebráním se ani fyzické práci. Ještě ale musím absolvovat operaci kolene.

Už se dávno kvůli ničemu nerozčiluju a vůbec se nemíním někomu mstít. Pokud se chcete mstít, je to cesta zpět do basy, kam už zpátky nechci.