Možná spolu mlčely. Záchranáři sdíleli, jak zdrcující je pro ně úmrtí dítěte

„Na lékaři bylo, aby úmrtí oznámil přítomnému otci, kterého měli opodál v péči policisté. Jeho reakce byla pochopitelně hodně emotivní,“ přiblížila jeden z tragických případů mluvčí středočeské záchranné služby Monika Nováková na sociálních sítích záchranářů.

„Když dorazila matka dítěte, naše záchranářka Zuzana jí věnovala veškerou pozornost. Než přijel policejní intervent a pohřební služba, Zuzana zůstala celou dobu s truchlící matkou a dokázala ji svou neuvěřitelnou péčí odstínit od všeho, co se dělo kolem,“ popisovala Nováková.

Obě ženy se podle ní v kritických okamžicích uchýlily do zahradního altánku. „Nevíme, o čem mluvily, možná spolu mlčely, možná obě plakaly,“ připomínala těžké chvíle. Dodala, že jsou na svou kolegyni Zuzanu, maminku podobně starých dětí, velmi pyšní, a navrhli ji proto na ocenění hejtmanky za mimořádný skutek.

Pro takto těžké případy mají záchranáři k dispozici speciálně vyškolené interventy. Někdy ale chvíli trvá, než dorazí na místo, a jejich role se musí ujmout přítomní zdravotníci a snaží se rodičům pomoci.

„Situace bývá velmi vypjatá. U někoho propuknou obrovské emoce, pláč, naříkání. Někdo je naopak strnulý, nedokáže své pocity ventilovat, u takový lidí nevíme, co se jim honí hlavou, co prožívají. Je ale důležité, aby s nimi někdo zůstal i poté, co naše sanitka odjede, aby tam nezůstali jen tak, sami,“ řekl Novinkám zkušený lékař záchranné služby z Rakovnicka Leoš Klik. S rodinou proto zůstává intervent, který se alespoň trochu snaží mírnit bolest a žal.

Posádka se v tu chvíli vrací na základnu, ale i ona bývá silně zasažena. „Důležité je sednout si, probrat to mezi sebou, každý si může říct, jak to prožíval, jak to zvládl po odborné stránce, co se dělo. To proběhne mezi kolegy. Posádce dáme vždycky možnost vystřídat, aby hned zase nemuseli jet k dalšímu případu a mohli to vstřebat. Někomu může vyhovovat, aby znovu vyjel, aby zůstal v práci, ale dřív nebo později to na každého dolehne,“ svěřil se lékař.

I pro záchranáře jsou proto určeni interventi, kteří pomohou vše zvládnout. „Někdo může říct, je profesionál, že je to naše práce, že na to musíme být připravení a že se ubrání sám, ale ani my nejsme ze železa. Zvláště u případu s dětmi nebo u zásahu u kolegy nebo u vlastní rodiny bývají emoce nejsilnější,“ upozornil lékař Klik.

I po takových zkušenostech ale záchranáři svou práci neopouštějí. „O nikom takovém nevím. Naštěstí takových případů není mnoho a někteří se s takovou tragédií nemusí třeba za celý rok setkat,“ řekl záchranář.

Navíc ne vždy podobné zásahy končí tragicky. „Děti vypadají křehce, ale vydrží někdy až neuvěřitelné věci, třeba i při tonutí a podchlazení se s tím dětský organismus vyrovná a dítě přežije. Když potom přijde rodina říct, že se jim z nemocnice vrátilo dítě živé a zdravé, je to nepopsatelný, úžasný pocit, který nás nabíjí,“ přiznal lékař.