Moderátorka Hynková: Cimického nechci už nikdy potkat. Maximálně u soudu

Ano a už mám za sebou výslech, bylo to v předminulém týdnu. Ale vzhledem k tomu, že se na tom případu pracuje, jsem vázána mlčenlivostí.

Ze strany policie byl znát respekt a bylo vidět, že se tou kauzou zabývá ve vší vážnosti. Nebyla tam snaha o nějaké zlehčování mé výpovědi, šlo o velmi profesionální přístup. Oni vědí, jakým způsobem přistupovat k obětem takových činů. S vyšetřovatelem jsem se cítila v bezpečí.

Je to dvacet let starý případ, zhruba z roku 2000. V té době jsem s doktorem Cimickým spolupracovala na pořadu ČT „Co mám dělat, když…“. Byli jsme kolegové. Cimický tam měl roli odborníka, jenž radí náctiletým s problémy, které zažívají. Já jsem byla v roli moderátorky a průvodkyně pořadem, která zastupuje diváky a ptá se ho na ty věci. Šlo o pracovní vztah, který trval rok a půl.

Tehdy jsem jela za ním do jeho centra Modrá laguna, kam mě pozval, kvůli scénáři. Potřebovala jsem do něj něco doplnit a myslela jsem, že to uděláme po telefonu, ale on řekl: „Ne, přijeď za mnou ke konci mé pracovní doby a doladíme to.“ Přijela jsem tedy za ním.

Záhy po příchodu mě napadl, povalil mě na pohovku, osahával mě na prsou a nepříjemně mě líbal. Dokonce mi u toho recitoval jakousi básničku o Šípkové Růžence. Zřejmě měl potřebu do toho vnést i nějakou poezii, jinak si to nedovedu vysvětlit.

Byl mimo. Jak jsem ho v té chvíli viděla, tak mi připadal, že je úplně v transu.

Snažila jsem se z toho dostat, což se mi povedlo. Odešla jsem, spíš utekla. Samozřejmě ty pocity poté jsou velmi rozporuplné a velmi zahlcující. Najednou čelíte tomu, že blízký člověk udělá toto, a jste pak v totálním zmatku.

On byl půldruhého roku můj spolupracovník, se kterým jsem trávila spoustu času, psala s ním scénáře, tykali jsme si a byli vlastně pracovní přátelé. Byl to člověk, kterému jsem důvěřovala, on navíc v pozici doktora, autority.

To není nějaký anonymní muž, který vás napadne někde u výtahu v paneláku, ale naprosto konkrétní člověk, ke kterému máte vazby. Potom je strašně těžké jít a tohoto blízkého člověka označit za agresora.

Myslím si, že je to i častý názor některých lidí, kteří říkají: „Vždyť si za to může sama, byla nějak oblečená, měla krátkou sukni.“ Ale i kdybych měla plavky a v nich nastoupila k Cimickému do ordinace, tak nemá právo na mě sáhnout. Může maximálně říct, že je mu to nepříjemné, abych se dooblékla. Já jsem v plavkách samozřejmě nepřišla, byla jsem normálně oblečená a tohle se tam odehrálo.

Probírala jsem celou situaci a snažila se popravdě si odpovědět, zda jsem nezavdala příčinu k jeho chování. Zkoumala jsem to a došla k závěru, že jsem nic takového neudělala a že on to měl vlastně celé dopředu nachystané. Měl scénář toho napadení, jasnou představu, jak k tomu dojde, a také se to v jeho režii takto stalo.

Takto smýšlí někteří lidé. Myslí si, že chybovala oběť napadení, nikoliv agresor. Vlastně si myslí, že si to ta oběť celé vymyslela, dokonce to možná i chtěla. To mi přijde hrozně smutné, když takto lidé nesmyslně argumentují. Tím oběť umlčí a agresor může vesele pokračovat dál. Takový náhled lidí na oběť ale způsobí to, že pak nechce mluvit, protože cítí obrovskou nedůvěru.

Ale pak se ti samí lidé ptají, proč s tím vším přicházíme po dvaceti letech. Přesně kvůli těmto prvotním odsudkům a nedůvěře.

Řekla jsem to svému tehdejšímu příteli, který to chtěl samozřejmě řešit chlapsky, když to řeknu kulantně. Nebyla jsem ale na takové řešení připravená, sama jsem si potřebovala ujasnit spoustu věcí.

Byl to pro mě známý člověk, a co jsem měla možnost sledovat jiné ženy, které o napadení rovněž hovoří, tak i ony s ním měly navázaný vztah, byl jejich ošetřujícím lékařem, pro mě zase kolega.

Další věc je, že Cimický je psychiatr, a podle mého názoru i manipulátor, který by dokázal zařídit moji diagnózu, udělat ze mě nedůvěryhodnou, psychicky narušenou osobu a tím zpochybnit moji výpověď.

Navíc v té době byl mediálně hodně známý, což znamená, že oběť by se dostala poté, co by se to zveřejnilo, do situace, kdy by musela čelit obrovskému mediálnímu tlaku, kde on by byl ve výhodě, protože to s médii uměl, pohyboval se v nich a věděl, na koho se obracet.

V té době jsem ale byla mladá holka, která v podstatě začínala. I pro mě byl v postavení zkušeného a mediálně zdatného člověka, takže ani já jsem nebyla v tu chvíli ve stejné rovině. A věděla jsem také, že na to nemám žádného svědka, a kdybych šla na policii, tak by to bylo tvrzení proti tvrzení.

Protože jsem už tu událost měla v sobě po nějakých letech zpracovanou. Pro mě tečkou za tím případem byla skutečnost, že jsem ten pořad přestala moderovat, a tím pádem se na sto procent odřízla od doktora Cimického. Do konce života ho nechci potkat. Maximálně u soudu, pokud nějaký bude.

Protože jsem viděla v pořadu 168 České televize výpovědi žen, které byly pacientkami na uzavřeném oddělení a musely procházet těmi traumaty, které jim měl doktor Cimický dělat. Vůbec jsem netušila, jakou hloubku to celé má. Myslela jsem si, že se to stalo jenom mně. Postupně, jak šly roky, jsem pak sem tam slyšela, že někdo tím také prošel, ale pořád to bylo na úrovni typu „chtěl mě dostat do postele, vyjel po mně, ale utekla jsem“.

Výpovědi těch žen mnou velmi otřásly a chtěla jsem je podpořit. Tím, že jsem nebyla pacientkou doktora Cimického a neměla jsem psychiatrické diagnózy, jsem věděla, že do toho vnesu důležitý moment, že nejde jen o výplod či nějakou pomstu pacientek vůči jejich lékaři.

Ta podpora byla potřebná i vzhledem k tomu, jak se za doktora Cimického postavil další známý sexuolog Radim Uzel i jiní jeho známí muži s tím, že to vylučují, že ho znají a že by nic takového nemohl udělat.

Impulz byl podle mě ten, že se ozvala první z nich. Nahrává tomu i tato doba, kdy přes sociální sítě se ve stejnou chvíli o tom dozví najednou spousta lidí, a to je důležité.

Před těmi dvaceti lety, jak uvedla Jana Fabiánová (zpěvačka a dcera další zpěvačky Nadi Urbánkové, která byla tou první ženou, jež popsala zkušenost s Cimickým veřejně – pozn. red.), jí řekli, že si má ona sama sehnat další ženy-oběti, aby to prokázaly. To je přece nemyslitelné, aby sama oběť hledala další oběti a pátrala po nich. Kdežto teď přes sociální sítě jsme se najednou dokázaly ve stejnou chvíli všechny propojit a najít odvahu začít mluvit.

Ale když o to žena nestojí, tak v podstatě je. Některé věci muži dělají, protože si myslí, že se to ženám líbí, ale my o ně opravdu nestojíme. Myslím si, že žena dokáže dát najevo, když se jí muž líbí a když o něj stojí. Ale když třeba v práci někdo tu ženu zezadu poplácá přes zadek a ona o to fakt nestojí, tak to sexuální predátorství je, ať se na mě nikdo nezlobí. My také nechodíme a nesaháme chlapům do rozkroku, protože si myslíme, že se jim to líbí.

Dnes je evidentní, že nás žen, které zažily napadení doktorem Cimickým, je spousta. Dnes se není čeho bát, protože už tam nestojíme každá sama proti velmi zdatnému manipulátorovi. Je nás hodně a je jistota, že naše výpovědi nebudou znedůvěryhodněny a bagatelizovány.

I policie bere ten případ velmi vážně a respekt z její strany posiluje fakt, že jde o skutečně závažnou věc. Každý hlas je pro policii nesmírně cenný. Je potřeba tomu člověku i dalším, kteří by se podobně chovali, dát jasně najevo, že dnes už se to neututlá.