Článek
Tvrdí, že nechal například plné nádrže s již jedenkrát zkontrolovaným zdenaturovaným lihem a do něj před zraky celníků nalil směs s minimálním množstvím denaturačních činidel a hořkého bitrexu, aby příliš nezměnil poměr směsi denaturovaného lihu v nádrži. „Standardně odebírali vzorek do svých sklenic na konci po denaturaci,“ sdělil Březina.
Pokud chtěli brát kontrolní vzorek i před denaturací, aby měli jistotu prázdné nádrže, vždy to Březina i jeho kumpáni poznali. „Brali si totiž dvojnásobné množství sklenic na tyto speciálnější kontroly. Vždy se ale před kontrolou zavřeli do kanceláře, aby mohli vypsat formuláře, a my měli čas nějakých 35 minut, během kterých jsme mohli vylít zdenaturovaný líh do náhradních nádrží,“ upřesnil Březina.
Měl jsem doma laboratoř od dětství, taky jsem kvůli tomu přišel o prsty.
Důvodem k dvojité či trojité denaturaci jedné dávky v nádrži, která tam byla ponechána i delší čas pro více kontrol, byl fakt, že Březina tím ušetřil a získal stejné či i dvojnásobné množství fiktivně zdenaturovaného lihu, který potom čistý nabízel likérkám.
Chemickou laboratoř jsem měl doma od dětství
S chemickými pokusy začínal lihový boss Radek Březina už v dětství. Přišel při nich o několik prstů na ruce. Přesto ho chemie přitahovala dál. Až tak, že vystudoval čtyři roky chemickotechnologické fakulty pardubické univerzity.
„Měl jsem doma laboratoř od dětství, taky jsem kvůli tomu přišel o prsty. Věnoval jsem se tomu od deseti let,“ rozpovídal se u soudu obžalovaný boss Březina z Kostelce u Zlína.
Začátkem 90. let přeměnil svůj koníček z dětství ve výhodný, leč nelegální byznys. „Začal jsem kupovat líh od Chemopetrolu Litvínov. Nebyl určený k použití do lihovin, ale potravinářského lihu bylo tehdy nedostatek a synteticky destilovaný byl nejvíce vhodný do potravin,“ přiblížil Březina, který se v té době stal společníkem ostravské Likérky Daněk.
„Firma vyráběla lihoviny jak oficiálně, tak načerno jako každá likérka v České republice. Aby se stabilizovaly výkyvy, přemýšlel jsem, kde líh vzít, aby ho bylo dostatek, a věděl jsem, jakou má líh z Litvínova kvalitu. Nebyly tam žádné denaturační látky. Byly tam aldehydy, ketony vzniklé jako boční produkty při syntéze,“ řekl.
„Na jeho nákup neexistovalo žádné omezení, mohl si ho koupit i policajt. Například Barvy Laky ve Zlíně ho čepovaly do sudu. Nebyl nijak čištěný. Tak jsem vymyslel technologii, jak z něj odfiltrovat nežádoucí látky,“ vysvětloval svůj jedinečný výrobní postup.
Nejlepší filtrace lihu přes indonéské uhlí
„Věděl jsem, že existují molekulární síta, aktivní uhlík, které mají lepší afinitu k delším řetězcům molekul. Různými testy jsem přišel na to, že nejlépe na to funguje aktivní uhlí z Indonésie o zrnitosti tři až pět milimetrů. Vyrobil jsem destilační zařízení, kterým líh přes uhlí protékal pod tlakem ze spodu a zbavoval se tak lépe chemikálií,“ vzpomínal Březina na působení v Ostravě.
„Jedná se o stojatý nerezový válec. Musela tam být určitá rychlost toku lihu. V Likérce Daněk jsem vymyslel a nechal vyrobit pět takových zařízení, přes která projížděla každá várka. Při páté koloně byl líh čistý. Minimální hladina ředění se pohybovala mezi 60 až 65 procenty alkoholu, aby docházelo k efektivnímu čištění,“ doplnil lihový boss.
Při kontrolách finančního úřadu v likérce tvrdil, že jde o přístroj zušlechťující vodku. „Podobně se zušlechťovala Stoličnaja vodka v Rusku, aby byla jemnější, říkal jsem jim. Uvěřili tomu všichni, včetně zaměstnanců, kteří to neobsluhovali,“ dodal Březina.
Za hodinu vyčistil až 350 litrů lihu
V plném provozu takto během pouhé hodiny dokázal vyčistit až 350 litrů syntetického lihu, který nelegálně prodával likérkám v České republice. Uhlí po filtraci nevyhazoval. Čistil jej pomocí horké páry, během hodiny jí spotřeboval přes jednu tunu. „To pak bylo jako nové,“ tvrdil Březina.
Vše se odehrávalo na začátku druhé poloviny 90. let. Během svých lihových žní přišel na řadu „zlepšováků“. Jedním z nich bylo důmyslně utajené potrubí v průmyslovém areálu v ostravských Mariánských Horách z budovy vlastněné Morávia Chemem do budovy Likérky Daněk, kde měl filtrační zařízení. Byly asi dvě stě metrů od sebe.
„Nerezové trubky vedly mezi budovami uvnitř trubky topení a potrubím odpadu. Bylo to nezjistitelné, neodhalitelné. A kanálem poté odtékal odpad z produktu. Kolem byla spousta dalších firem. Podezření, že by obě budovy spolu mohly souviset, bylo minimalizováno,“ byl si jistý Březina.
