Článek
Na budově se skleněnými dveřmi na průčelí továrny nevisí černé prapory, nikde na sklech nelze najít ani parte, či jiné oznámení, které by včerejší událost připomínalo. Krátce po druhé odpoledne se začínají trousit první lidé ze závodu, před půl třetí pracovník ostrahy otevírá další křídlo dveří. „Běžte si stoupnout dál, tady budou vycházet lidé,“ upozornil strážný slušně, a důrazně.
„Vůbec o ničem z té tragédie nevím, jen to, co bylo v televizi, ty lidi jsme ani neznali,“ narychlo a jen na půl pusy odpovídají dvě čtyřicátnice a rozbíhají se k čekajícímu autobusu. „Slyšel jsem o tom, to víte, že to člověku nepřidá. Lidé si o tom povídali, ale všechno jen v dohadech. Jsme z toho zaražení,“ dodal mladší muž v maskáčové bundě.
Strážní letmo kontrolují tašky vycházejících lidí, potřepou batohem, když ho má někdo na zádech. „Je to běžná věc, nic zvláštního,“ komentuje postup strážných další z pracovníků podniku. Samotní strážní v černých bundách s nápisy Security se k věci zcela odmítají jakkoli vyjadřovat.