Kydalka: O talár mám přijít kvůli věku

V první řadě je tady podle mě hlavně generační problém.

Já to tak vnímám a myslím si, že bych nebyl jediný.

Ano, můžete to tak chápat.

Jde o věci z covidové pandemie. Jestliže mám průměrný věk soudního senátu hodně přes šedesát let, tak je přece nemohu vystavit riziku nakažení. V době, kdy byla nařízena protiepidemická opatření, ministerstvo spravedlnosti v čele s tehdejší ministryní Marií Benešovou vydalo opatření, že je na zvážení předsedů senátu, zda v některých věcech soudit, či nesoudit s ohledem na pandemii.

Jestliže máte kauzu, kde máte dvanáct či třináct obžalovaných, část z nich ve výkonu trestu, a pak se vám má v jednací síni sejít čtyřicet pětačtyřicet lidí, tak to jsou věci v pandemii v podstatě nesouditelné. V ohrožení by bylo zdraví nejen přísedících v senátu, ale i ostatních. V řadách advokátů je řada lidí, kteří mají své nemoci. V rozsáhlých věcech šlo těžko soudit. Jinak jsme normální věci soudili. Víte, co jsme zjistili?

Že například v roce 2021 jsem z našeho oddělení, kde jsme byli tehdy čtyři soudci, měl nejvyšší nápad případů a skončil jsem nejvíc věcí. Pokud se týká vazebních kauz, končím je poměrně rychle. Dovolím si neskromně říct, že mám poměrně krátké lhůty od podání obžaloby až do právní moci rozsudků, viz naposledy na doživotí odsouzený Jiří Dvořák (muž, který mimo jiné předloni v červnu zastřelil zaměstnankyni Úřadu práce v Praze 2, pozn. red.), kterého jsme soudili loni v září a už v prosinci odvolací Vrchní soud v Praze náš rozsudek potvrdil.

Když nařídíte kauzu a zjistíte až v den líčení, že obžalovaný nepřijede, protože pošle potvrzenou lékařskou zprávu, že je kvůli covidu v izolaci, tak nevím, jak bych měl takové lékařské zprávy víc prověřovat. Což mi teď kladou (v kárné žalobě) za vinu, že jsem byl odevzdaný a nedůsledný.

Jasně, pokud by někdo poslal dvakrát či třikrát podobnou zprávu, tak zavolám lékaři a upozorním ho. Ale tady se nikdy nestalo, že by od někoho přišly postupně dvě či tři lékařské zprávy s podobnou diagnózou.

My jsme v senátu dělali, co jsme mohli a co bylo v našich možnostech. I s ohledem na zdravotní stav přísedících. Předkládal jsem u kárného senátu dvě lékařské zprávy o mých přísedících, jedné ve věku 60 plus a další 70 plus. Z nich je evidentní, že v době pandemie to bylo pro jejich zdraví a život ohrožující. V té době zemřelo s covidem asi čtyřicet tisíc lidí, tak to žádná legrace nebyla.

Bylo to (kárná žaloba) postavené, že jsem odmítal ty věci dělat, že se mi do nich nechtělo apod. To je nesmyslMusel bych být blázen, abych si takovéto kauzy táhl neustále s sebou.

Když jsem podle pana místopředsedy soudu tak totálně neschopný, proč mi na konci roku přidělil kauzu s třiceti obžalovanými?

Tvrzení, že by se nám nechtělo nic dělat, kategoricky odmítám.

Já jsem v pondělí (u kárného soudu) navrhoval, že jsem nevinný. Nevidím jediný důvod. Dodržoval jsem nařízení vlády i ministryně pro dobu pandemie. Najednou se na to po odpadnutí pandemie bude pohlížet jinak? Kde to jsme?

Byl jsem v roce 2019 na operaci kolena, což se bohužel protáhlo na deset či jedenáct měsíců. Začátkem února 2020 jsem přišel do práce, ale neuplynul ani měsíc a začal covid. Když pak proběhla vlna očkování, tak jsem na něj šel 30. dubna 2021. Byl jsem po něm několik dnů hotový, pak to bylo jako na houpačce – jeden den fajn, druhý den horší. A 19. května jsem přijel do práce, odkud mě moje paní musela kvůli podezření na infarkt odvézt. Skončil jsem v motolské nemocnici na kardiologii, kde mi druhý den dělali katetrizaci. S tím jsem pak byl doma zhruba půldruhého měsíce.

Na závěr jsem covid sám loni v březnu dostal a byl s ním doma rovněž přes měsíc. I přes přetrvávající problémy jsem ještě v době neschopenky byl několikrát v práci kvůli vazebním zasedáním, mimo jiné i vraha Dvořáka. Takže říkat, že jsem nic nedělal? To pravdu ne!

Poprvé proto, že jsem si dovolil po volbách do obecního zastupitelstva napsat reakci na článek jednoho bývalého zastupitele. Ten psal o tehdejším starostovi a o tom, s kým se stýká, a mě v něm označil za komunistického soudce. Uvedl jsem, že se mýlí.

Vzápětí jsem jako chatař v naší obci Mnichovice okomentoval výsledek voleb a tehdejší nově zvolená starostka na mě podala stížnost, že se motám do politiky. Ale že tady předsedové Nejvyššího a Ústavního soudu komentovali změny v Polsku, míchali se do zahraniční politiky, to se nic nedělo. Kárný senát tedy tehdy (v roce 2015) řekl, že stačí jen projednání té věci bez trestu.

Za můj rozhovor v médiích o amnestii prezidenta Václava Klause v lednu 2013. Přitom už sedm dnů po té amnestii mi otiskli komentář, kde jsem ji kritizoval s tím, že se uzavírá kruh za privatizačními kauzami a vlastně Klausovou vládou. Jeden z těch případů jsem řešil, šlo o kauzu Františka Chvalovského (bývalého šéfa českého fotbalu viněného ze stamilionového podvodu, pozn. red.). Uložil jsem mu nepravomocně desetiletý trest, ale nadřízený soud to zrušil a vrátil zpět našemu senátu. Pak přišla amnestie.

Že jsem si po mnoha letech od amnestie dovolil říct, že byla nějakým způsobem ošetřena, o čemž měla mimochodem podezření i policie. Ačkoli jsem totéž tvrdil od počátku a několik let, najednou to někomu začalo vadit a podali stížnost. Nakonec jsem za to dostal důtku.

Bylo to v době, kdy jsem byl na neschopence se zmíněným kolenem a předtím jsem byl marod s krkem po autonehodě z února 2019. Potrestali mě, že jsem měl údajně průtahy, jenže jak jsem je mohl řešit, když jsem byl prakticky celý rok na neschopence a nemohl na soud jezdit? Snížili mi plat o deset procent na rok.

Do justice jsem nastoupil jako justiční čekatel 1. září 1986 a zvolen do funkce soudce na dobu deseti let jsem byl Českou národní radou (ČNR) v dubnu 1988. Dekret mi předávala tehdejší místopředsedkyně ČNR Gusta Fučíková, vdova po nacisty popraveném Juliu Fučíkovi. Svého času jsem byl jeden z nejmladších soudců u nás, protože mi tehdy nebylo ještě ani pětadvacet let. Tehdy se mohlo už od čtyřiadvaceti.

Jeden z největších byl H-System, pak jmenovaný Chvalovský, dělal i jsem i kauzu vlčích dětí (v roce 2012). Pak jsem řešil i případ neúspěšného přepadení kurýrního vozu před obchodním domem IKEA, který se stal námětem jednoho z dílů seriálu Případy 1. oddělení. Tam jeden z pachatelů, který použil samopal škorpion, dostal za pokus vraždy 22 let. Teď naposledy byl asi nejznámější na doživotí odsouzený Dvořák.

Komentuju ho. Antipatie? Už se tím vůbec netajím, protože jeho kauzu na stůl nedostanu. Myslím si, že člověk s jeho minulostí nemá v čele sátu v nejvyšší ústavní funkci co dělat.

On je člověk, který evidentně i podle historiků Radka Schovánka a Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů byl, jak říkám, spolupracovníkem na seznamu komunistické tajné policie.

Nikdo mi nic neříkal. Ale nejsem veřejně kritický jen vůči Babišovi. Snažím se na jeho stránkách v komentářích, jak se lidově říká, šířit právní osvětu. Třeba vysvětlovat, jak je to se žalobami na seznamy StB. Pokud ten člověk nemá v ruce rozsudek v právní moci, že jeho evidence v těchto seznamech byla neoprávněná, tak je podle naší i slovenské legislativy stále veden jako právoplatný spolupracovník. On (Babiš) i podle těch historiků a jejich svědectví na Slovensku procházel pod číslem a krycím jménem Bureš více než desítkou svazků.

Ale abych byl objektivní, nejsem nadšen ani z druhého kandidáta na prezidenta generála Petra Pavla.

Byl to bývalý předseda základní organizace KSČ. Ale byl druhým mužem NATO. Navíc v devadesátých letech zachránil svým poměrně rozvážným a zásadním přístupem 53 francouzských vojáků v bývalé Jugoslávii, za což dostal ve Francii jeden z nejvyšších vojenských řádů. Takže můžeme říct, že to svoje mladické pomýlení z konce osmdesátých let nějakým způsobem odčinil a je pro mě přijatelnější než pan Babiš.