Kvůli opojení z auta zabil při nehodě dva lidi. Tíha viny je pro něj každým rokem horší

„Na ten den jsem se hodně těšil, byla nádherná sobota, svítilo sluníčko a s kamarádem Petrem jsem se chystal na sraz saabů,“ vrací se k osudovému letnímu dni v roce 2000 Tomáš B., který se svým blízkým kamarádem sdílel stejnou profesi fotografa.

„Byl to pro nás velký den, protože Petr si koupil týden předtím ode mě auto a já jsem měl vyhlídnuté nové,“ doplňuje.

V rámci zmíněného setkání bylo možné i zapůjčení auta na zkušební jízdu a Tomáš, který byl tehdy relativně čerstvým řidičem, přiznává, že se nechal unést výkonným autem.

„To auto zvládlo jet až 250 kilometrů za hodinu. Takže si představte, že jedete autem, které neznáte a které je relativně velké a hodně výkonné. Absolutně nevíte, co máte dělat, jen jste opojen rychlostí,“ přibližuje Tomáš, který se na vyjížďku vypravil i se svým kamarádem.

V posledních chvílích, jen pár minut před tím, než se měli se zapůjčeným autem vrátit, je čekala osudová zatáčka, ze které Tomáš vyjel rychlostí 120 kilometrů v hodině.

„Najednou vylétnete ze zatáčky a vidíte auto. Strašně se v té rychlosti, jak se vám zúží zorné pole, leknete a začnete padat do příkopu. Stačí i jen vteřina dvě,” popisuje.

Protijedoucí auto se jim snažilo vyhnout, kvůli smyku ale došlo k čelnímu střetu.

Nehodu nepřežili spolujezdci v obou autech. Právě při čelních srážkách ve velké rychlosti se z místa spolujezdce stává pomyslné sedadlo smrti.

Podle lékařky urgentní medicíny Jany Šeblové se čelní náraz v takové rychlostí dá srovnat s pádem z výškové budovy.

„Řidiči reagovali reflexivně tak, aby se navzájem vyhnuli. Tím však vystavili smrtelnému nebezpečí oba spolujezdce na takzvaném sedadle smrti a ti při této nehodě zahynuli. Energie působící na tělo při nehodě může být srovnatelná s pádem z výškové budovy. Asi každý si představí, jak by mohlo lidské tělo vypadat po dopadu – zde je to stejné,“ vysvětlila.

První konfrontace s tím, co způsobil, Tomáše čekala už v nemocnici, kdy vedle na lůžku ležel řidič druhého auta.

„Jestli existuje nějaký trest za takovou věc, myslím v morální rovině, tak je to tohle. Že posloucháte, jak do telefonu tu událost neustále opakuje člověk, který tam byl a který to naprosto po právu říkal expresivně,” uvedl.

„Já bych to říkal úplně stejně. Jenom se mi koulely slzy jako hrachy, jak jsem slyšel jeho telefonát,” dodal Tomáš. To, že nehodu nepřežil i jeho kamarád Petr, se dozvěděl až po několika dnech v nemocnici.

Během soudního řízení se Tomáš rozhodl od své viny neutíkat a počítal i s tím, že skončí ve vězení.

Původně mu hrozily tři až deset let odnětí svobody, po třech letech soudního řízení odešel s vyměřenými 400 hodinami veřejně prospěšných prací.

Na vlastní žádost začal pečovat o paní upoutanou na invalidní vozík, se kterou se následně spřátelil a zůstali v kontaktu i v následujících letech.

Krátce po skončení soudního řízení také založil Nadační fond Kolečko, který finančně a materiálně podporuje Centra dětské traumatologie a který se také zaměřuje na prevenci úrazů dětí.

Pravidelně také navštěvuje školy a se svým příběhem se svěřuje studentům.

I když ví, že svou vinu plně neodčiní, snaží se tak alespoň skrze práci splácet společnosti svou chybu. Přiznává ale, že tíha svědomí je pro něj rok od roku horší.

„Pocit viny a špatné svědomí tlačí čím dál tím víc. Myslel jsem si dlouhou dobu, že to bude časem lehčí, čím jsem ale starší, tím víc s tím mám problémy.”

Se svým příběhem se rozhodl také svěřit v rámci dokumentu 13 minut Víta Klusáka, který vznikl ve spolupráci s Českou asociací pojišťoven a BESIP.

Čas 13 minut představuje dobu, kterou průměrně řidiči ušetří na trase Praha–Brno při překračování povolené rychlosti o víc než dvacet kilometrů za hodinu.

Až 86 procent českých řidičů přiznává, že pravidelně překračují povolenou rychlost ve snaze ušetřit čas. Kampaň tak chce ukázat, že snaha získat pár minut navíc se nedá vynahradit ztracenými životy vlivem nezodpovědného chování řidičů na silnicích.

„Podle mého názoru je auto nějakou zhuštěnou výpovědí o stavu této společnosti. Pokud nejsme schopni se donutit mít v běžném životě respekt k druhým, o to méně ho máme v autě. Ta vteřina změnila celý život. Dal bych bůhví co, abych to mohl vrátit zpátky,“ uzavírá k tomu Tomáš.