Článek
Kauza z konce 90. let se tak může protáhnout o dalších několik let. Případ byl totiž přidělen jinému soudci, který musí jednat od začátku, tedy přečtením obžaloby, a následně opětovně provést znovu všechny důkazy. Přitom kauzu soudy řešily od roku 2006 a padlo v ní už 15 rozhodnutí.
Spis má přes 32 tisíc stránek a jeho nastudování si vyžádá nejméně půl roku. To také koresponduje s termínem nového hlavního líčení, které má soudce naplánováno na duben příštího roku.
„Oba trvají na projednání věci, aby bylo jednoznačně řečeno, že se žádného trestného činu nedopustili,“ reagoval obhájce obžalovaných Vítězslav Květenský. Upozornil přitom na to, že zatím nikdy nepadl odsuzující rozsudek, ale naopak obecné soudy pokaždé obžalované viny zprostily.
„To, že došlo k zastavení trestního stíhání, bylo z důvodu, že splnili podmínky udělení amnestie, protože případ nebyl pravomocně skončen do osmi let od zahájení jejich trestního stíhání v roce 1999,“ dodal advokát. Obžalovaní přitom nemají co ztratit. I pokud by soud dospěl k závěru, že jsou vinni, nemůže už jim uložit s ohledem na amnestii žádný trest. Za poškozování věřitele jim původně hrozilo až osm let vězení.
Zůstalo přes 100 věřitelů
Podle státního zástupce obžalovaní převedli v roce 1997 majetek zadlužené společnosti VT Dioss Chomutov a jejích tří dceřiných subjektů v hodnotě 1,7 miliardy korun na nově založenou společnost Válcovny trub Chomutov, za což nezaplatili hotovostí, ale směnkami se splatností až třináct let, s úmyslem, že tyto směnky postupem času výdělkem nové firmy splatí. Mateřská firma zanikla a zanechala po sobě přes sto věřitelů.
Plzeňský krajský soud stejně jako Vrchní soud v Praze v minulosti zastávaly názor, že obžalovaní rozhodovali v dobré víře, a to zachovat v regionu výrobu a udržet tisíce pracovních míst.
„Společnost byla předlužená. Oni v té chvíli měli dvě varianty. Buď poslat firmu hned do konkurzu, anebo založit nové společenství. Zvolili tu druhou. Nemohli předvídat, co se stane v roce 1999, v roce 2001 nebo v roce 2008. Museli okamžitě rozhodnout, co s tím,“ zněl jeden z prvních osvobozujících rozsudků z roku 2009.
Jiného názoru byl ale Nejvyšší soud, ke kterému z podnětu žalobce případ několikrát doputoval v rámci mimořádného opravného prostředku. Ten pokaždé zprošťující rozsudky zrušil. Případ byl pak odňat původnímu soudci.