Článek
Jakeš po chvíli tvrdil, že je mu již dobře a že žádnou pomoc zdravotníků nepotřebuje. Mluvčí záchranné služby Jan Škoula ČTK řekl, že Jakeše vyšetřila lékařka a zjistila, že jeho stav nevyžaduje hospitalizaci. Po ošetření jej propustila.
Jakešova výpověď
Jakeš byl vedle expremiéra Lubomíra Štrougala a někdejšího tajemníka ÚV KSČ Jozefa Lenárta jedním z předvolaných svědků obhajoby. "Došlo k vzájemnému obviňování, kdo za nastalou situaci může," prohlásil Jakeš k nočnímu jednání předsednictva ÚV KSČ z 20. na 21. srpna 1968, jež následovalo ihned poté, co vojska Varšavské smlouvy vstoupila do tehdejšího Československa.
Podle něho se mimo jiné čekalo, "až se objeví někdo ze sovětského vedení a věci se objasní". Jakeš dále uvedl, že padla otázka, zda a kým byla vojska pozvána. Na dotaz soudkyně dodal, že "odpověď těch, kteří byli obviňováni, vyzněla negativně". Ovšem vzápětí se opravil, že konkrétní jména v prvních chvílích nepadla.
Vypnutí rozhlasového vysílání
K případu Hoffmanna, někdejšího ředitele Ústřední správy spojů, který podle obžaloby přikázal v noci na 21. srpna 1968 vypnout provoz vysílačů Československého rozhlasu a tím se dopustil vlastizrady, uvedl bližší popis tehdejšího mechanismu stranické práce.
Prohlásil, že "vrcholné státní orgány kontrolovali tajemníci ÚV KSČ, kterým odpovědní soudruzi předkládali návrhy a zprávy o své činnosti ke schválení na jednání předsednictva ÚV KSČ. Tajemníkem zodpovědným za průmysl a spoje byl tehdy soudruh Kolder." Vypnutím vysílání přitom bylo například znemožněno informovat občany o prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa odsoudilo.
Štrougal: mysleli jsme, že jde o psychologický nátlak
Před soudem dnes svědčil i expremiér předlistopadové vlády Lubomír Štrougal. Ten například uvedl, že celý den 21. srpna strávil v internaci, držen vojsky v budově vlády. K dotazu, zda-li vedení strany a vlády vědělo dopředu o možné invazi či alespoň o podezřelém rozmístění vojsk kolem našich hranic, uvedl: "Bylo tady přesvědčení, které sdíleli téměř všichni, že jde jen o psychologický nátlak na nás. Mysleli jsme si, že invaze by byla politicky i mezinárodně neúnosná a že k ní nikdy nedojde."