Článek
„Mohutnou silou zasadil spící dvojici několik úderů ostřím sekery do hlavy, krku a dalších částí těla,“ píše se v obžalobě, kterou začne Krajský soud v Plzni projednávat v druhé polovině dubna. Případ tehdy otřásl místními obyvateli, v obci panoval strach několik měsíců, než policisté viníka masakru dopadli.
Zbavil nás krutého otce a nesnesitelné macechy. Vzal spravedlnost do svých rukou.
Podle spisu se Hrdlička popravou manželů rozhodl vyřešit přetrvávající a prohlubující se rodinné rozepře. A právě o motivu hovořil otevřeně v rozhovoru s deníkem Právo Hrdličkův bratr Jaroslav. Jeho vysvětlení sice hrůzný čin nemůže omluvit, ale možná se dá pochopit.
„Zbavil nás krutého otce a nesnesitelné macechy. Vzal spravedlnost do svých rukou a já jsem mu za to vděčný,“ překvapivě hovořil o bratrově činu Jaroslav Hrdlička. Oba si prý prošli peklem. Vydírání, ponižování a žádný respekt k lidské důstojnosti. Tak popsal Jaroslav Hrdlička soužití s otcem a macechou.
„Všechno, co jsme s Vojtou dělali, bylo špatně. Nepamatuju se, že by nás otec s macechou kdy za něco pochválili. Neustále nás shazovali a stavěli do pozice neschopných hlupáků. Otec se nás před ní nikdy nezastal. Zajímaly je jen peníze, kolem toho se všechno točilo,“ pokračoval Hrdlička.
Že je zabil, se mi svěřil další den. Nemohl jsem ho jít udat, já to vlastně chápal.
Upozornil také na dvě dívky, které u nich žily v pěstounské péči. „Ty na tom snad byly ještě hůř než my. Někdy dostaly nařezáno tak, že vypadaly, jako když právě opustily boxerský ring,“ vzpomínal Hrdlička. S bratrem se pak sice odstěhovali, ale on u otce dál pracoval v truhlářské dílně, která byla součástí domu. V něm Jaroslav Hrdlička našel oba mrtvé, když přišel 11. července ráno do práce a bylo mu divné, že dílna je prázdná.
„Byl to hrozný pohled a já začal tušit, kdo to má na svědomí. Vojtu předtím rozzuřilo, když se dozvěděl, že otec s macechou chtějí získat do své péče mého tříletého syna. Řekl mi, že nedopustí, aby ten malej dopadl jako my, a že tohle musí vyřešit jednou pro vždy. Že je zabil, se mi svěřil další den. Nemohl jsem ho jít udat, já to vlastně chápal,“ uvedl Hrdlička.
S bratrem si pak říkali, že když si pro něj kriminálka do 14 dní nepřijde, tak už ho neodhalí. „Rozhodně jsme ale nechtěli někam zdrhnout. Když Vojtu po dvou měsících zatkli, přiznal se. Spadlo to i ze mě,“ uzavřel Jaroslav Hrdlička.
