Článek
Jak se vám vede týden po té tragické události, kdy váš přítel zastřelil Václava Kočku mladšího?
Myslím, že týden ani delší doba to nespraví. Je mi čím dál tím hůř. V ten první den si to moc neuvědomujete, co se vůbec stalo, ale teď je to horší a horší. Především v oblasti médií, takový ten hyenismus. Co si čtu v novinách, tak tomu se nestačím divit.
Jaký je váš současný zdravotní stav?
Nevypadá to moc dobře, mám krvácení a samozřejmě se bojím o dítě. Proto mě už skoro týden drží v nemocnici, monitorují mě, chodím na ultrazvuky. Do té události jsem byla zdravá já i dítě, ale teď už mám rizikové těhotenství, hrozí mi předčasný porod.
Vraťme se k tomu osudnému čtvrtečnímu večeru, kdy jste byla společně s panem Ďuričkem na křtu knihy Jiřího Paroubka. Co předcházelo té střelbě? Prý tam mezi vaším přítelem a Václavem Kočkou starším probíhalo nějaké hecování kvůli penězům?
Celou dobu jsem seděla u stolu, protože jsem ve vyšším stadiu těhotenství a jen občas jsem si zašla pro vodu. Ke konci jsem stála u baru, protože jsem měla za nás zaplatit útratu. Nějaké hecování tam proběhlo, ale spíš ve smyslu srandy, kdo má u sebe víc peněz. Pan Kočka starší vytáhl z kapsy nějaký svazek bankovek, zhruba dvacet tisíc. Můj přítel je trochu ješita, tak ho musel honem trumfnout, že má u sebe víc.
Jak se psalo, že si běžel někam pro peníze do bankomatu, tak to určitě ne. Peníze měl u sebe, měl je v obálce. Ukázal ty eura, rozbalil to, ale protože jsem měla na starost jeho peněženku, tak jsem to tam strčila zpátky.
A pak se situace vyhrotil, nebo zklidnila?
Zklidnilo se to. Stáli jsme u baru, já zaplatila a došlo tam ještě k jedné hecovačce, kdy člověk mně neznámý se začal do něj (Ďurička - pozn. red.) navážet, proč nezaplatí za celý bar. On odpověděl, proč by platil za celý bar, že si uhradí jen to, co vypil, a za toho, koho pozval.
Jméno toho provokatéra víte?
Ne, viděla jsem ho poprvé v životě, stejně jako Kočkovy.
Takže jste je vůbec neznala?
Ne.
Váš přítel se však alespoň s Kočkou starším znal, ne?
Určitě se znali, ale nikdy jsem je neviděla u nás doma. S mladým Kočkou se podle mě neznali.
Došlo tam tedy následně k nějakému sporu?
Ne, bylo to v klidu. Řekla jsem příteli, ať si jdeme sednout, že to hecování nemá cenu. On byl trochu protivný, protože prostě je ješitný chlap. Když do něj pořád někdo rýpe, tak si to nenechá líbit. On do něj rýpal ještě Kočka starší, ať prý jde na výstaviště na veletrh aut vybrat si auto a že by mohl i své přítelkyni koupit lepší vůz. Byly to takové řeči, vždyť Kočka ani neví, čím jezdíme.
Takže se trochu škorpili?
Naváželi se trošku do sebe, ale šli jsme si sednout ke stolu, seděla jsem hned těsně vedle přítele, naproti nám byl ten pár, pan Šlajer a jeho přítelkyně Lenka, které jsem viděla podruhé v životě. Po nějaké chvíli si přišel do čela sednout starší pan Kočka a bavil se s panem Šlajerem. Já se držela s Bohumírem za ruku a říkala mu, že bychom mohli jít domů, že už jsem unavená a že už to nemá cenu. No… (dlouze mlčí) Je to těžké se k tomu vracet. Pro mě je to možná těžší než ta samotná střelba.
Chápu, ale přece jen, zkuste ten osudný okamžik popsat z vašeho pohledu.
Byla tam taková tma a najednou se tam objevil Jan Kočka nebo jak se jmenuje. Viděla jsem ho poprvé.
n On tam byl bratr toho zavražděného?
Ne, já myslím toho zavražděného.
To byl Václav Kočka mladší.
Ano, Václav. Přišel tam z ničeho nic, stál tam a najednou u toho stolu zařval: Nenechám tady urážet svého tátu a vypálil mému příteli pěstí do obličeje. Ten spadl na mě, ležel na mně a já byla docela otřesená. Když se zvedal, přišla druhá rána pěstí a znovu na mě spadl. Přitom mě trefil do obličeje, takže jsem měla potlučený obličej, opuchlé ucho a naražený bok a záda.
Jak spadl podruhé, tak jsem já ležící pod ním uslyšela ty střely.
Spadl tedy na vás dvakrát a dostal dvakrát pěstí?
Ano, dokonce jsem měla přítelovu krev na krku a všude. Měl rozbitý obličej a nos. Pak už si nic nepamatuji.
Měl Kočka mladší nějaký důvod křičet na pana Ďurička, ať neuráží jeho otce?
Já myslím, že tam všechno probíhalo v takové klukovské debatě, kde nedošlo k nějakým extra urážkám. Nepřišlo mi to, že by to s tím souviselo. On (Kočka mladší – pozn. red. ) se tam nějak najednou objevil, vyběhl a zaútočil. Já zařvala, protože jsem se praštila a Bohumír je člověk, který prostě okamžitě reaguje.
Co jste dělala, když zazněly ty výstřely?
Začala jsem tam křičet a běžela samozřejmě k tomu ležícímu muži. Byla jsem tam ještě s jednou servírkou mezi prvními, protože jsem byla zdravotní sestra a radiologická asistentka.
Oživovala jste Kočku mladšího?
My oživování nedělaly, on měl ještě hmatný puls, takže jsme byly u něho a snažily se, aby mu nezapadl jazyk. Ledovaly jsme mu ta místa, aby to tolik nekrvácelo, ale bohužel to nedopadlo. Měla jsem celou dobu jeho hlavu v náručí. Nic neříkal a nedělal, jen ležel.
Vracím se ještě k samotné střelbě. Viděla jste ji?
Ne. Ležela jsem na lavici pod Bohumírem a mezitím zazněly ty výstřely. Pamatuji si akorát ty údery pěstí a pak nastal ten šok. Spoustě lidí to tam ani nedocházelo. Nejvíc absurdní mi ale přijde, že ti lidi kolem ani nevstali do stolu a popíjeli si dál víno. Že by přišli třeba na pomoc, to vůbec.
Co dělal v ten kritický okamžik pan Ďuričko?
Byl určitě také v dost velkém šoku kvůli tomu, co udělal, neuvědomoval si to. Měl nějaké promile v sobě a to má člověk ty smyly opožděné. Byl to prostě zkrat. On vyběhl, ale zbraň zůstala ležet na lavici, kde jsme předtím seděli.
Měl tu zbraň u sebe nebo v tašce, jak tvrdí někteří svědci?
Kdyby ji měl v tašce, tak se nic takového nikdy nestane, protože taška byla za mými zády. Měl ji u sebe, on ji nosí většinou za pasem.
Nezdá se vám divné, že na podobné společenské akce a že vůbec u sebe nosí zbraň?
Když takhle většinou chodil, tak ji nosil v tašce nebo ji nechával doma. Měli jsme ale špatné zkušenosti, proto ji nosil. Když jsme spolu v minulosti bydleli ve společném bytě, tak se nás několikrát snažili vyloupit, i když jsme třeba spali doma. Byli tak bezohlední, že lezli přes střechu, kde je pak partner naháněl. Moc příjemný pocit to nebyl. Nikdy nás ale přímo nenapadli.
Ještě jednou k té střelbě. Váš přítel střílel do hrudi pana Kočky, že?
Já mám pocit, že ani možná nechtěl po nikom střílet. Podle mě chtěl střílet někam do stropu, aby to zastavil, ale pan Kočka byl v takové pozici, že byl nad námi nakloněný a přítel se strefil tam, kam neměl. Myslím, že ani v té tmě neviděl, kam a na koho míří.
Co pak dál udělal váš přítel?
Upřímně řečeno si to už moc nepamatuji, protože on v šoku vyběhl, já ležela u toho mrtvého a nastal tam chaos. Jediné, co si vybavuji, byla ta ležící zbraň, kterou jsem schovala do jeho tašky a byla u mě, protože jsem se bála, že by ji mohl ještě někdo vzít a začít tam po sobě střílet.
Nechtěl se třeba přímo na vás někdo mstít?
V tom momentu určitě ne. Nikdo po mně nekřičel, tam všichni řešili, aby zachránili toho mladého Kočku. Volala se záchranka, aby ho převezli. Pak už přijeli policisté, takže nemohu říct, kde a jak našli mého přítele. Policie nás hned poté vyvedla ven, zavřeli to tam a nechali si nahoře mého přítele.
Slyšela jste něco o výhružkách ze strany Kočkových v tu noc před místem činu?
Určitě, křičel tam jeden, že přítele zabije, aby jim ho policisté vydali. Rozumím jim. V tu chvíli přišli o blízkého člověka a nevěděli z jakých důvodů. Jen chci říct, že to nebylo z žádných politických důvodů ani proto, že bych já s panem Kočkou mladším čekala dítě. Mně to přijde úplně bezohledné a hyenistické, i s ohledem na to, že jsem těhotná.
Ať tedy utneme všechny možné spekulace – s Kočkou mladším jste se vůbec neznala?
Ne.
Máte o sebe v souvislosti s možnou mstou ze strany rodiny zastřeleného obavy?
Tak samozřejmě. Ptala jsem se i policie, jestli jsem v ohrožení. Na druhou stranu mi to přijde absurdní, že by se tady lidi navzájem vybíjeli ve stylu oko za oko, zub za zub. Myslím si, že je to utrpení pro obě strany, jak pro jejich, tak pro tu naši a už to takhle úplně stačí. Přítel už je zavřený a dostane pár let a už těch pár let stačí. On s tím bude muset žít, že někoho zabil.
Žádala jste policii o ochranu?
Ptala jsem se na to. Odpověděli mi, že i když to možná hrozně vypadá, tak rodina Kočkových by si nikdy nevybíjela ten smutek a zlost na dětech.
O přítele se nebojíte?
Samozřejmě že ano. Už teď je to těžké a já si pak dneska přečtu články, že se zařídí, aby byla sebevražda ve věznici, a podobné věci. Člověk nikdy neví, co se může stát. Samozřejmě že rodina mého přítele se bojí, má čtyři děti. Už teď je to strašná tragédie a prolévat další krev, to už nikomu nepomůže, ten život to nikomu nevrátí.
Myslíte si, že by váš přítel byl po tom všem schopen spáchat sebevraždu?
Ne. On je silný člověk a není sebevrah.
Jak si byl blízký s Jiřím Paroubkem a s ČSSD? Vnímala jste to jeho spojení s vysokou politikou?
Já to nechtěla a ani nechci vidět. Nemohu posoudit, na jaké přátelské úrovni spolu s Paroubkem byli. Když jsme se někde potkali, tak se pozdravili, podali si ruce.
Tykali si?
Tykali si. Já se ale s přítelem znám tři roky a on mě nikdy nezasvěcoval do oblasti, kterou vykonával a dělal. Já byla od toho, abych mu pomáhala, ale hlouběji jsme jeho známosti neprobírali. O politiku jsem se nezajímala, takže když mi někoho představil, ani jsem to moc nevnímala.
Je váš přítel nějak spojen s ČSSD?
Upřímně řečeno, nevím. To je oblast, do které mě nenechal nahlédnout, a já sama jsem po tom nepátrala.
Jak berete tu jeho reakci, tu střelbu? Myslíte si, že vás bránil?
Došlo tam k tomu napadení, kdy se mohl (Kočka mladší) klidně trefit do mě, i když všichni věděli, že jsem těhotná. Přesto dokázal vedle mě udeřit, tak si to nedovedu jinak vysvětlit, než že to byla sebeobrana a že tím chránil mě. Všichni viděli, že jsem byla od krve a že to nebylo od pana Kočky. Můj přítel měl zřejmě pocit, že mě brání.
Přesto, dokážete ten jeho čin pochopit?
Samozřejmě od začátku vím, s kým jsem žila. Že jsem nežila s žádným vrahem, že to byl milující člověk a otec, a kdykoli jste potřeboval pomoc, tak jeho ruka byla vždy k dispozici. A to nejen pro rodinu, ale i pro úplně cizí lidi. A určitě nebudu svému dítěti říkat, že jeho otec je vrah.
Samozřejmě je to tragédie, která se nedá obhájit, a já samozřejmě nemohu stát za tím, co udělal. Jak říkám, kdyby neměl tu zbraň u sebe, tak si tam prostě rozbijou huby a nic se nestalo. Určitě to ale nebyla žádná plánovaná vražda, navíc proč by to dělal právě přede mnou?
O vraždě Václava Kočky ml. čtěte také