Bývalý soudce Kydalka: Podmínka za znásilnění se vysvětluje těžko

Hodně jsem sledoval kauzu Anička u brněnského soudu (který uložil podmínku otčímovi, jenž dlouhodobě znásilňoval nezletilou dceru, pozn. red.). Pro mě je šokující uložit po tolika letech znásilňování jen podmínku. Nějak se vnitřně nemohu srovnat s tím, že něco takového vůbec mohl Krajský soud v Brně vynést. To ať si páni soudci vyřeší se svým svědomím.

Také jsem zaznamenal případ, kdy odvolací ústecký krajský soud změnil původní tříletý trest na podmínku muži, který brutálně napadl jednu ženu. A on pak v podmínce unesl a tři měsíce znásilňoval jinou ženu. Poškozené se nakonec podařilo utéct ze sklepa, kde ji držel, a zalarmovat sousedy. Kdyby pachatel dostal původně nepodmíněný trest, tak se druhý případ třeba vůbec nemusel stát.

Jestli je to půl na půl, znamená to, že řada případů byla řešena pouze v prvním odstavci (§ 185 trestního zákoníku, pozn. red.), kde je možné podmíněné tresty ukládat. Soudy musejí vždy zvážit všechny okolnosti, nic není černobílé a dokazování není jednoduché. Většinou jsou u toho skutku jen oni dva, tedy pachatel a oběť, a soud pak musí dávat na misky vah všechna pro a proti. Na druhou stranu, když už padnou nepodmíněné tresty, patří vždy mezi nejpřísnější.

Měl jsem i případ bývalých manželů… V tomto smyslu je to podobné i u nejzávažnějších zločinů, tedy vražd. Tam je rovněž řada případů nebo pokusů o vraždu mezi příbuznými.

Ano. Je to samozřejmě případ od případu, ale říct, že každý, kdo se dopustil znásilnění, musí dostat nepodmíněný trest, asi úplně nejde. Stejně tak ale nelze říct, jak to učinily některé soudy, že se poškozené vlastně nic moc nestalo, a uložit pachateli podmínku.

Nikdy se nic jen tak nestane. Ať už si to přiznáme, či nikoli, my muži si to asi nedokážeme představit, ale když pak máte poškozené v jednací síni či je vyslýcháte na dálku přes telefon, je jasné, že většina z nich to i po delší době nese těžce. Řekl bych, že jako křivdu na sobě.

Ano, ale u Městského soudu v Praze jsme řešili závažnější kauzy, kde byli obžalovaní souzeni podle přísnějšího odstavce trestního zákoníku, tedy s hrozícím trestem pět let a výš. Mohlo to být proti osobě mladší osmnácti, či dokonce patnácti let, mohly tam vzniknout nějaké trvalé následky.

Číslo nevím přesně, ale vybavuji si hlavně tři. V první kauze šlo o znásilnění mezi mongolskými státními občany. Pachatel pronajímal v Praze byt, ve kterém bydlely dvě ženy z Mongolska, které tady pracovaly. Jedna se tomu majiteli zalíbila a znásilnil ji. U poškozené pak byla zjištěna posttraumatická stresová porucha a obžalovaný dostal zhruba pětiletý trest vězení.

Dva rumunští občané znásilnili Slovenku. Společně popíjeli v nějakém nonstopu, herně, pak s ní odešli do parku, jí se to, co s ní dělali, nelíbilo. Dokonce pak měla z té události trauma. Jenže poté, co se věc začala řešit, žena zmizela neznámo kam a nikdy se nám ji nepodařilo kontaktovat, a tedy ani dostat k soudu.

Vycházeli jsme tak jen z její výpovědi z přípravného řízení a ze znaleckého posudku, který konstatoval, že u poškozené vznikla posttraumatická porucha. Nadřízený vrchní soud to ale pořád nechtěl uznat, i vzhledem k její chybějící výpovědi, tak jsme to nakonec museli napotřetí snížit na první odstavec znásilnění. Ale stejně jsme pachatelům uložili nepodmíněné tresty kolem čtyř let.

Šlo o jednu z mých posledních kauz vůbec. Syn jednoho známého českého režiséra měl jako cca osmnáctiletý doma znásilnit svoji mladší spolužačku. Ona to tehdy neoznámila, ale když ho po letech potkala v hudebním klubu, celé se jí to vrátilo zpátky, měla z toho trauma, léčila se na psychiatrii a dostalo se to k našemu soudu. Pachateli hrozilo pět až dvanáct let, protože u ní byla shledána těžká újma na zdraví.

My jsme ale tehdy šli kvůli mimořádným okolnostem pod sazbu a dali obžalovanému maximální možnou podmínku tři roky s pětiletou zkušební dobou a povinnost podstoupit léčení. S pomocí znalců jsme totiž zjistili, že hoch měl duševní poruchu, která v okamžiku skutku částečně omezovala jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti.

V tomto případě ano. Zaprvé proto, že k činu došlo před mnoha lety, a zadruhé v kombinaci s jeho chorobou, se kterou se už od dětských let léčil na psychiatrii. Byl tedy ve stavu zmenšené příčetnosti. A proti našemu rozsudku se tehdy neodvolal nikdo, ani žalující státní zástupce.

Úplně těžko se to vysvětluje komukoli, včetně soudce, který takový trest uložil, a samozřejmě nejvíc obětem. Chápu to, protože jde o veliký zásah do osobní integrity ženy. Soudy by proto měly umět řádně, pečlivě a také veřejně odůvodnit, proč k uložení podmínky přistoupily. Já jsem se nikdy za tiskové mluvčí neschovával a vždy svoje rozhodnutí zdůvodňoval na veřejnosti, do médií.