Článek
Je péče o pacienty s Covid-19 jiná než o napadené jinou infekcí či virem?
Péče je v podstatě stejná. Jen dodržujeme zvýšená bezpečnostní opatření, nosíme kombinézy, teď už i kukly, štít, respirátory třetí třídy a dvoje rukavice, které si po péči o jednoho pacienta cestou k druhému měním. Jinak je péče standardní, i v podávání léků, včetně antibiotické terapie a kyslíkové terapie. To my se musíme víc chránit, abychom se nenakazili a virus nerozšiřovali.
SPECIÁL: COVID-19 | Vše o nákaze, rady a tipy, jaké jsou příznaky
Takže se to liší například od péče o nakažené SARS?
Pacienti leží na standardních lůžkách. Nejsou v bioboxech, jako tomu bylo u SARS, MERS či eboly. U těch rozhodla WHO (Světová zdravotnická organizace, pozn. red.) o vysoce nebezpečné nákaze stupně 4. Covid-19 je v nižší, třetí kategorii. Platí tedy přísná karanténa, v pokojích i na chodbách se pohybuje pouze personál našeho oddělení.
U nás na oddělení mají pacienti maximálně kyslíkovou masku. Jde u nich o lehčí až středně těžký průběh onemocnění. Při zhoršení stavu jsou převáženi na jednotku intenzivní péče, kde jsou pro ně připravena lůžka.
Staral jste se i o pacienty s vážným průběhem nemoci?
V tuto chvíli (v pátek) tu máme třináct pacientů. Pacienti jsou spíše starší ve věku 50 a 60 let, ale máme tu i tři mladé. Ale bohužel už mám zkušenost s tím, když Covid-19 zabil. Sloužil jsem, když zemřel úplně první pacient na tuto nemoc. Nebylo to asi jiné. Vždy když vám zemře pacient, je to tragédie. K životu ale smrt prostě patří. Za 17 let praxe už jsem prostě zvyklý, že ne každého dokážeme zachránit.
Legrace skončila, když jsme viděli, co prožívají v Itálii, Španělsku a teď v Německu.
Jak snášejí průběh nemoci a hospitalizaci ti, o které se staráte? Nepropadají panice?
Nemám zkušenost, že by měli strach nebo panikařili. I když k nim chodíme zcela zahalení, rádi nás vidí. Jsou rádi, že už jsou pod lékařským dohledem. Mnozí se k nám dostali z domácí karantény po zhoršení stavu. Jak pacienti, tak my máme k dispozici mobilní psychologickou podporu, kdyby bylo potřeba.
Ani zdravotníci se nebojí, když slyší hrozivé příběhy kolegů ze zahraničí a vidí jejich ztrhané tváře otlačené od ochranných pomůcek?
Nepanikaříme. Ale obavy samozřejmě máme. A legrace skončila, když jsme viděli, co prožívají v Itálii, Španělsku a teď v Německu. Může být i hůř a jsme na to připraveni. Pomůcek máme dost. V tuto chvíli se vždy oblékám proto, abych obešel všechny pacienty. Poté si vše svlékám a respirátor rovnou vyhazuji.
Ale jsem připravený na to, že budu v tomto obleku a všech pomůckách trávit i šest nebo osm hodin denně. Třeba otlačené tváře prostě přijít mohou. Ale doufám, že u nás nedojde k takovým tragédiím jako v Itálii. V to pevně věříme. Naše zdravotnictví je přece jen na jiné úrovni.