Z první linie: Složil jsem přísahu, že položím svůj život za život jiného. A na tom se nic nemění

Byla to poměrně rychlá akce, jen pár hodin po žádosti hejtmana kraje byl náš sbor na místě se svým zázemím připraven pomoci zaměstnancům i klientům domova. Střídáme se tu tři směny po 24 hodinách. Vždy jsou tři příslušníci v nepřetržité službě. Já nyní sloužím svůj první den. Celkově zajišťujeme chod domova, tak abychom maximálně ulevili a uvolnili ruce zdravotníkům a pečovatelům, kteří se starají o své nemocné klienty. Dezinfikujeme, co je potřeba, vytíráme podlahy, staráme se o ložní prádlo, prostě vše, co od nás zdravotníci potřebují. Naše pomoc je čistě nezdravotnická, přímo o seniory nepečujeme.

Od kolegů z předešlé směny vím, že měli obavy, že se jich klienti domova budou bát, když musí zasahovat v těch protichemických oblecích. Ale nyní už jsou v ochranných oblecích i jejich pečovatelé a personál, takže si na to zvykli. K nám už jsou jen strašně přátelští a úplně v pohodě.

U nás je to trochu jiné než třeba u strážníků. Nás lidé vnímali pozitivně i předtím, než se tahle nemoc objevila. A samozřejmě nás dobře vnímají i teď. V těchto dnech nám často lidé i mávají a zdraví nás, když jedeme okolo. Vědí, že jedeme pomoci, a nyní je té pomoci třeba ještě více lidem než kdy předtím.

Máme stejně dlouhou službu jako na stanici, tedy 24 hodin. Nastupujeme v sedm ráno a končíme taktéž ráno. To znamená, že tu i jíme a spíme. Ale přímo na místě máme týlový kontejner a stan, kde máme zázemí a jsme tu úplně soběstační. Jen je postavený na pozemku domova pro seniory. Dovnitř chodíme, jen když nám zdravotníci zadají práci jako úklid nebo dezinfekci nebo potřebují pomoci. Oblékáme se do protichemického celotělového obleku, do holin, rukavice máme troje – od nejtenčích po nejsilnější a nasazujeme masku s filtrační jednotkou. Když se vracíme do stanu, zase se celí důkladně dekontaminujeme.

Strach určitě nemám. Složil jsem přísahu a tu naplňuji. Položím život za záchranu jiného lidského života. Na tom se nic nemění. Moje žena mě už jako hasiče poznala, takže je zvyklá, že občas je naše práce riziková, to k tomu patří a ona se s tím smířila. Stejně tak mé děti, které už jsou velké, ani ty se nebojí.

Na takový zásah hasiči z Vysočiny cvičí. Každý půl rok, rok, na práci při šíření vysoce nakažlivé nemoci. Jsme ale dobře připraveni. Ale je to pro nás první skutečně ostrý zásah v souvislosti s šířením koronaviru. Pokud jde o náš oddíl, tohle je asi také trochu jiné na rozdíl od ostatních pracovních týmů. Hasiči jsou a vždy byli celkově založeni na partě. Jsme velcí kamarádi, to jinak ani nejde. Jíme spolu i spíme. Trávíme spolu čas i po práci. Při zásahu v našem dvanáctičlenném týmu spoléháme jeden na druhého, závisí na tom v důsledku i náš život. Takže já bych řekl, že my už se ani víc semknout nemůžeme, držíme při sobě na sto procent, nehledě na to, co se teď děje.

Nemůžu vědět, jak dlouhé a vážné to bude. Ale jsem zvyklý, ať to bude trvat jakkoli dlouho, budeme tu. Zvládli jsme povodně v roce 1997, kdy to bylo hodně náročné a zlé, zvládneme to i nyní. Vůbec o tom nepochybuji. Navíc lidé si uvědomují váhu situace, chápou ji dobře. Vidím, jak zodpovědně používají roušky, rukavice a dezinfekci.