Z první linie: Nedokážu si představit, že bych řekla ne. Takhle to prostě má být

Pracovala jsem jako asistentka a v administrativě. Pak jsem si dala na dva měsíce volno a přes kamarádku jsem se dostala k této práci. Vlastně jsem něco takového chtěla dělat celý život. Mám ráda lidi, říkají, že jsem takové usměvavé sluníčko, a myslím, že naši starší si zaslouží povzbudit a třeba i rozesmát. Chtěla jsem už dělat něco smysluplného. A když přišla tahle situace a bylo jisté, že se šíření koronaviru nevyhneme, nenapadlo mě ani na chvíli, že bych té práce nechala. Naopak, ještě víc mě to nakoplo. Lidé si teď ještě více váží naší práce.

Denně docházím ke čtyřem až pěti klientům, pracuji na tři čtvrtě úvazku. Začátek pandemie a všechny ty informace okolo je strašně ovlivnily. Najednou byli hrozně vystrašení. Báli se, měli i hodně černé myšlenky, že tu umřeme všichni. Non stop koukali doma na zprávy. Jako první jsem se je snažila přesvědčit, ať tohle neposlouchají celý den. Nevěděli, co mají čekat. Slyšeli jen samé zákazy. Teď mohu říct, že po třech týdnech se to zlepšilo. Vidí i nás, pečovatele, v rukavicích, s dezinfekcí a v roušce a cítí se lépe. Sama jsem v těchto dnech překvapená, ale začal se jim vracet úsměv.

To měli. Jen jsme úzkostlivě dodržovali hygienu. Ale hned po pár dnech jsme naštěstí dostali roušky od lidí, kteří je šijí jako dobrovolníci. Pak už nás zásoboval pražský magistrát. Nyní roušky už i rozdáváme klientům, kteří jsou za ně velmi vděční. Vždy k novému klientovi měníme rukavice, dezinfikujeme se. Po čtrnácti dnech jsme si zvykli, teď už mi to ani nepřijde jako něco obtížného. A naopak naši klienti si je poctivě berou, hned jak k nim přijdeme. Chrání tak i nás. Když vidí, jak my se snažíme, snaží se taky.

V polovině března to bylo z psychologického hlediska mnohem dramatičtější. Jedna klientka například bez přestání usedavě plakala. Probraly jsme to u kávy, snažila jsem se ji uklidnit. Dala jsem jí kontakt na linku pro seniory. Když jsem přišla po týdnu, byla jak vyměněná. Nejdřív se prý zdráhala někam volat, ale pak si to hrozně pochvalovala. Byla spokojená, jak se jí věnovali a všechno jí vysvětlili, a už vůbec panice nepropadala.

Máme jednoho klienta s dýchacím zařízením, maskou kvůli plicní nemoci. U toho v tuto dobu zajišťujeme pouze nákup. Máme brýle, rukavice, roušku. Pán pochopitelně vyžaduje, abychom se ničeho nedotýkali. Jednou jsem mu přinesla nákup a v té malé chodbičce, kde jsme si ho předávali, jsem se o něj otřela svou osobní taškou, kterou jsem měla na rameni. Bylo tam strašně málo místa, a jak jsem se ho dotkla taškou na břichu, vykulil oči a úplně zpanikařil. Hned běžel dát to tričko do prádla a vzal si nové. Ještě se omlouval, že tak vyšiluje, ale já to naprosto chápu. On se opravdu bojí a má důvod. Říkal, že i poštu si dává na tři dny do mrazáku, pro jistotu.

Aby naši klienti nemuseli vůbec chodit ven, děláme jim nákupy a zavážejí se jim hotová jídla. Potom se s nimi věnuji hygieně a mám na starosti i takový ten základní úklid. Někdo chce aspoň na chvilku ven, takže jdeme například i na krátkou procházku. Snažím se si s nimi teď i víc povídat. Jsou opuštěnější než kdy jindy. Jejich rodiny k nim raději nejezdí, takže my jsme jediní, koho vídají. I normálně jsou strašně milí a vždy nabízejí kávu nebo čaj. Ale teď se mi stalo, že jedna paní, která byla vždy spíš odměřená a držela se zpátky, mi najednou řekla, že má pro mě čokoládu, že teď potřebuji hodně sil a obalit nervy.

Já sama se bojím, pochopitelně. Ale dodržuji všechna nařízení a používám veškeré ochranné pomůcky. Situaci jsem přijala. Nešílím, stejně by to nic nevyřešilo. Sama po práci chodím se psem do lesa, s rouškou a rukavicemi, ale chodím. Smířila jsem se s tím a věřím, že nás to posílí. Moje starší sestra o mě měla velkou starost, ale vysvětlila jsem jí, že mě to teď vlastně baví ještě víc. Už to bere. A snaží se mi teď pomoct. Celá její rodina a děti, které se o mě strachují. Já žiju sama. Můj táta žije s přítelkyní v baráčku, drží se jen na zahradě a jsou opatrní.

Ze začátku to bylo hodně náročné. Byli jsme z toho vykulení a nevěděli jsme, co čekat. Ale pak jsme sami viděli, jak se i klienti přestali tolik bát, a vše je teď lepší. I tak jsme měli skvělý kolektiv a teď jsme se stmelili. Vzájemně se snažíme rozptýlit. Jsem na holky strašně pyšná. Denně vidím tolik síly a obětavosti, to vás pohltí a také vybičuje. Mám ze své práce vlastně teď ještě větší radost.