Článek
Na rozdíl od nemocných si ale podle něj většina zdravotníků a lékařů bojí říct o pomoc. Když ji však nedostanou a přijde další vlna nákazy, mohou v první linii chybět.
Přitom systematická péče o duševní zdraví lékařů v Česku prakticky neexistuje. „U nás v nemocnici jsme proto lékařům nabídli možnost konzultace. Ale obrátilo se jich na nás málo. Hraje tam roli obava ze stigmatizace, lékaři se zdráhají říci si o pomoc. Mají strach odhalit svou slabinu,“ řekl Právu psychiatr z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
„Největší dopad, jak pozorujeme, neměla extrémní péče během největšího přísunu pacientů, na kolegy z KARIM (Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny) nebo ARO. Tam nám řekli, že jsou zvyklí. Lidé pracující na intenzivní péči jsou povětšinou osobnostně disponovaní na práci pod velkým stresem,“ vysvětlil Martin Anders.
Ke zdravotníkům už dorazily covidové odměny
Pomocníci psychiatrů
„Ale zdravotníci a lékaři z oddělení, která se musela transformovat na covidové, například plicní, na ty to dopadlo hodně. Tito kolegové jsou v extrémním ohrožení, nebyli zvyklí na tak vážné průběhy nemocí a tolik umírajících pacientů,“ dodal lékař. Data svědčí podle něj spíše o prohloubení dlouhodobých psychických potíží, jež doba pandemie a extrémního pracovního stresu zvýraznila a přivedla na světlo.
Když psychiatři zjistili, že se nabídnutou pomoc kolegové obávají využít, zapojili další možnosti pomoci.
„Říkáme jim peeři, což jsou povětšinou zdravotní sestry, které mohou zdravotníci vyhledat v rámci neformální pomoci. A také máme nemocničního kaplana, který je ze všech nejvytíženější,“ popsal Právu přednosta psychiatrie.
„Tuto cestu volí kolegové raději, než aby šli přímo k profesionálnímu psychiatrovi nebo psychologovi. Tito naši pomocníci mají za úkol zjistit závažnost potíží. Jestli už jsou přítomny sebevražedné myšlenky, pak zajistí komunikaci a případně je předají specialistovi,“ řekl lékař.
Andělé jsme všichni zdravotníci, říká vrchní sestra z pražské Bulovky
„Kolegové vesměs popisují poruchy spánku, z toho plynoucí úpornou únavu, nechuť k jídlu, ale také nesoustředěnost. Aktuálně se nic neděje, ale musíme se připravit, že to může znovu přijít,“ uvedl Anders.
„A do budoucna si myslím, že by v rámci zavádění služeb takzvaných center krizové intervence, která jsou koncipována ve spolupráci s MZ ČR a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, bylo vhodné zvažovat i segment věnovaný vyloženě lékařům a nelékařskému personálu,“ dodal Anders.
Nápor semlel i praktiky
S duševními problémy se ozvali i praktičtí lékaři, které měsíce trápil strach z toho, že nevěděli, jak svým pacientům pomoci. Chyběla jim zkušenost, jak léčit, ale i naděje, že to vůbec dokážou. Obavu z nákazy od svých pacientů v podzimní pandemické vlně, kdy prudce narůstal počet nemocných, přiznalo 80 procent z nich.
Když vidíte tu bolest a utrpení, poznamená vás to, říká o pandemii zdravotní sestra z JIP
„Nejhorší byl pro nás neustálý stres z toho, co bude a jak to zvládneme. Do toho bylo nutné se vypořádat s obavami pacientů, na které dopadl nejen strach z nemoci, ale také z dlouhodobé izolace a omezení kontaktů,“ konstatoval praktický lékař Norbert Král.
„Především jsme se báli, že nakazíme své blízké, obavy stupňoval i mediální obraz pandemie a nedůvěryhodná komunikace vlády,“ připomněl nejasnosti s přístupem k vakcínám a lékům Král.