Švihlíková: Nedělejme si hlavu s dluhy, jsme ve válečném stavu

Pokud vlády začnou jednat, nejenom samostatně, ale i koordinovaně, tak v tom lepším případě se nemusíme dostat úplně do katastrofální krize. V ideálním případě očekávám, že HDP se bude propadat okolo čtyř procent, v tom horším až k deseti. Přesně to nedokážeme říct, protože nevíme, jak dlouho tento stav bude trvat, a to je klíčová věc.

Skoro všechna výroba stojí. Očekávala bych, že propad okolo osmi procent by mohl mít dopad na nezaměstnanost a podobně. Je ale potřeba zdůraznit, že většina vlád i centrálních bank si uvědomuje, že musí něco dělat, a je zajímavé, že jejich reakce jsou poměrně rychlé. Je vidět, že i vlády, které byly laxní, se najednou v ekonomické části předhánějí, vymýšlejí opatření, jak ten náraz alespoň trochu zmírnit. To je důležité, protože úplně těžko zabráníte tomu, aby se ekonomika propadla, ale můžete vytvořit podmínky, aby propad nebyl dlouhodobý a nezměnil se v dlouholetou stagnaci.

Nedovedu si představit, že by vlády nedělaly nic. Jsme v situaci, která bude minimálně srovnatelná s náklady na velkou recesi v roce 2008–2009. Zažíváme zásah do ekonomiky srovnatelný s válkou, máme poškozenou poptávku, nabídku i propad na financích. Při finanční krizi to není tak synchronizovaný úder. Já ale očekávám, že každá vláda něco vymyslí a s něčím přijde.

Koronavirus je podle mě mnohem hlubší porucha v tom, že nebude mít jen krátkodobé, ale i dlouhodobé dopady, a to jak na strukturu ekonomik, tak na geopolitiku. To už je docela vidět. Signály zpomalení tady byly, ale nepatřím k těm, kteří by za každým rohem viděli krizi a pořád ji předpovídali. A taky bych vůbec netvrdila, že i kdyby nebylo koronaviru, že by se ekonomika musela propadnout.

Nouzová opatření jsou jednoznačná: musíte zachránit klíčovou infrastrukturu: zdravotnictví, zásobování vodou, elektřinou a potraviny. To když nemáte, tak se vám hroutí stát. V této fázi snad nejsme, ale je potřeba si to pořád připomínat. Z ekonomických opatření by vláda měla dělat vše, aby se nedostali do problémů zaměstnanci a samozřejmě živnostníci. To znamená kompenzovat výpadky mezd a pomoc pro živnostníky. Dělá to Dánsko, Německo, Polsko. Někde vlády dotují 75 procent mzdy, někde 40 procent.

Bude potřeba vymyslet pomoc pro živnostníky, protože to, že jim odložíte daně nebo jim je odpustíte, to není úplně pomoc. Potřebují mít doma peníze. Je potřeba jim dát něco do ruky a koneckonců to dělají i jiné vlády. Základní je udržet kupní sílu. A potom jsou další opatření jako třeba regulace hypoték, odklad splácení nákladů, jako jsou nájmy u malých obchodníků nebo hypotéky u domácností apod.

Toto není normální situace. Já říkám zcela natvrdo: mluvme o stovkách miliard.

To mohou být třeba záruky za úvěry. Tento příslib působí i psychologicky. Já tomu říkám vytáhnout kanon. Vytáhnete kanon a řeknete: já jsem připraven, ale realisticky náklady budou ve stovkách miliard.

Rezervy nemá skoro nikdo, většina zemí si na to bude muset půjčit. Což ve stavu, který je de facto podobný válečnému stavu, není téma. Spousta zemí to bude kombinovat i s netradiční monetární politikou. Evropská centrální banka dneska ohlásila další kvantitativní uvolňování, Polsko se na to chystá.

Rozhodně ne. Upřímně řečeno, to nikdy moc nebylo téma. U nás je pouze velký vliv Německa a jejich škrtací mánie.

Když budete škrtat, ekonomiku pošlete ke dnu. Co chcete škrtat? Těch pět miliard na slevy jízdného? To je úplně směšné.

Tam jde o významnější částky a já bych redukci zařadila do dlouhodobých úvah. Měli bychom se z koronaviru poučit a zjistit, zda máme dobře nastavené priority v oblasti bezpečnostních rizik. Ale jestliže máte špatně definovaná bezpečnostní rizika, tak vydáváte peníze úplně špatně za staré americké zbraně typu vrtulníků, které vám při koronaviru moc nepomůžou.

Nemyslím vrtulník jako dopravní prostředek, ale myslím vrtulníky do bojové operace.

Krize může přinést velké ponaučení, protože má dobrou vlastnost, že nemilosrdně odhaluje, kdo je kdo. Odhaluje, které státy dokážou jednat a které ne a jak mají nastavené definice bezpečnostních rizik.

Pro mě osobně je koronavirus obrovská lekce z toho, jak hluboce musíme změnit naši ekonomiku. Určitě ji musíme posunout k většímu důrazu na lokální výrobu, minimálně na potravinovou soběstačnost. Lekce je to tvrdá. Když potřebujete respirátor, tak co udělají země okolo vás? První, co udělají, že zakážou vývoz. Tuto lekci dostaly už během potravinové krize v letech 2006 až 2007 země v Latinské Americe. To se nás netýkalo, ale měli bychom si uvědomit, že v takových situacích vždy platí, že košile je bližší než kabát.

Tato krize bude podle mě strukturálně natolik významná, a už je to vidět, že řada věcí, které chtěly země Evropské unie koordinovat, se změní. Země začínají zavírat hranice a dělat další restriktivní opatření a nebaví se o tom s nikým jiným. Myslím, že se budeme posunovat k větší ekonomické suverenitě. Myslím si, že Evropská unie naprosto selhala jako ve všech ostatních krizích a že vlastně její manévrovací prostor se bude významným způsobem vyprazdňovat a čím dál víc zemí si pojede po své linii a bude se víc orientovat na svoje vlastní priority.

To se nedá vyloučit, ale spíš myslím trend, který zvýraznil Donald Trump a který se týká strategičtějšího uvažování. Země si budou více definovat to, co je pro ně strategické, a nebudou v tom chtít dělat kompromisy. Podívejte se na Francii nebo Německo. To má vypracovanou strategii, co je strategicky důležitá firma, a kdyby bylo zle, tak ji znárodní. Nedovolí, aby v těžké chvíli se ji někdo pokusil přebrat. Tento posun tady je už tak dva roky, zatím to nebylo zásadní, spíše po krůčcích.

Nejcitlivější na poruchy tohoto typu je cestovní ruch. Nejvíce to postihne restaurace, hotely a samozřejmě dopravu, zejména leteckou. Tady budou zřejmě firmy potřebovat i dlouhodobější podporu od státu, aby nedošlo ke krachu více firem. Záleží také na tom, jak dlouho to potrvá a jaké nástroje nasadí vláda. Pokud by nasadila kanon, který jsem zmiňovala, tak by se nezaměstnanost mohla dostat k půl milionu lidí a měla by spíše krátkodobou povahu.

Myslím si, že Evropa z toho nevychází vůbec dobře, a je to o to horší, že jsme před očima měli zkušenost Číny a Jižní Koreje a vůbec jsme se nepoučili. Pro mě je hrozně komické to sledovat, jak všichni politici mluví o globalizaci a pak se tváří, že Wu-chan je daleko a že se to sem nemůže dostat. Asijské modely bohužel v tuto chvíli vypadají jako mnohem efektivnější a já musím říct, že pro mě krize z koronaviru je další důkaz úpadku Západu a že mocenské centrum směřuje do Asie.

Když máte pandemii tohoto typu, tak nastupuje víceméně válečný režim. Je to otázka samozřejmě dočasnosti, ale v situacích tohoto typu je to to nejefektivnější. Ale není to jen o tom, jak se ta vláda chová, ale jestli na to má i kapacitu. Můžete mít diktátorské vlády, které ale ničemu nezabrání, protože nemají vybudovanou infrastrukturu.

Druhá věc je, že obyvatelstvo nejen v Číně, ale v celé východní Asii je vysoce disciplinované, a to tady u nás v Evropě moc není. Nejde o disciplínu stádovitou, ale o odpovědnost vůči ostatním, o úctě ke starším. To je úplně jiné hodnotové schéma.

V Itálii selhala vláda. Tam se ukázalo a ukazuje už dlouho, že stát nemá kapacity, že není schopen rozpoznat nebezpečí, a i když ho pozná, tak není schopen rychle a koncentrovaně jednat. Tam vršili jednu chybu za druhou. Evropa nemá hodnoty jako Asie, ale říkat, že tady je svoboda a tam je stádovitost, je hrozně zkratkovité a nepřesné. Asijské hodnoty jsou jiné a v případě této krize se ukazují jako efektivnější.

Myslím, že ano, a nejsem jediná. Počítá se výsledek, a jak k němu dojdete, to už si nikdo nepamatuje, hlavní je, když vám neumírají lidé a že jste schopni obnovit i třeba za cenu krátkodobě drastičtějších opatření relativně normální život. To, že se Čína stává velmi významnou zemí, není zas tak zásluha Číny jako spíš selhání USA. Tam budou mít obrovský problém sami krizi zvládnout vzhledem k jejich zdravotnictví. Druhá věc je, že Američané vůbec globálně nereagují na krizi a nedávají žádný společný směr postupu.

Naopak Čína se velmi intenzivně snaží působit jako země, která pomáhá, která posílá dodávky zdravotnického materiálu, svoje lékaře do Itálie, do Íránu. Kdežto v případě USA nevidíme žádné snahy o globální koordinaci, o pomoc apod. To tam úplně chybí a z Číny je to strašně silný signál.

Neřekla bych konec blahobytu, ale spíš konec rozmařilého Západu. Určitě budeme muset přehodnotit to, jakým způsobem funguje naše výroba a spotřeba. Už se to děje, proběhlo by to tak nebo tak, ale koronavirus je urychlovač a zesilovač, je to tvrdý úder, který mění strukturu mezinárodní dělby práce. Naše míra propojenosti je hodně intenzivní, hodně globalizovaná a ne úplně šťastným způsobem podle mě. O podobě naší ekonomiky se dlouho rozhodovalo někde úplně jinde a my budeme muset tohle změnit, pokud nechceme kapacitu na zvládání krizí ztratit.