Šéf lůžkové péče: Kapacita zatím stačí, omezení nehrozí

Dostáváme jednou denně data o tom, jak vypadají všechny nemocnice v republice, kromě některých soukromých zařízení, která se nehodlají zapojit ani nechtějí následně pomáhat. Kapacita nemocnic je v tuto chvíli víc než dostatečná.

V ČR máme zhruba 3000 lůžek intenzivní péče. Pro představu: v nejhorších dobách bylo i 5000 nemocných s covidem na těchto lůžkách. Kapacita se tehdy musela značně navýšit.

Druhý aspekt je, že se neprováděly plánované operace, ale jen akutní výkony. Výkonnost nemocnic byla utlumena zhruba na dvacet procent. A data napříč Evropou ukazují, že kdyby se měla dohnat elektivní péče, tak to bude trvat zhruba dva a půl roku.

Co se týká obsazenosti JIP lůžek covidovými pacienty, tak jsme celorepublikově zhruba na šesti procentech (údaje k 30. 10. - pozn. red.). Ten počet je opravdu malý. V obsazenosti JIP jsou však regionální rozdíly.

Nejvíce vytížené jsou nemocnice v Jihočeském kraji, kde je zhruba dvanáct procent kapacit obsazeno covidovými pacienty, což je pořád velmi nízké číslo.

Všechny ostatní kraje byly pod deseti procenty. Zlínský kraj je na devíti procentech, Jihomoravský kraj měl 8,5 procenta, Praha je na 4,5 procenta. Všechna zdravotnická zařízení teď fungují normálním způsobem, nedochází k žádnému odmítání estetických výkonů nebo třeba odložitelných zákroků.

Z těch čísel je jasné, že jsou to kraje, které se tomu nejvíce blíží. Není ale jisté, že se to stane. V tuto chvíli nemá debata o omezování operativy podle mě žádné opodstatnění. Když se budeme bavit za týden, 14 dnů nebo měsíc, tak ta čísla mohou být jinde.

Všichni krajští koordinátoři se znalostí problematiky mi řekli, že do 20 procent kapacity nemusí být plánovaná operativa vůbec omezena. A naším cílem je udělat vše pro to, aby k omezení nemuselo dojít.

Těch 20 procent odpovídá zhruba 600 lůžek, což ale není maximální kapacita. Je to kapacita, při které budou muset nemocnice přijímat nějaká opatření. A myslím si, že to zdaleka nebude takový masakr jako minulé měsíce.

To se stát může.

Nemocnice si na základě zkušeností, které mají z předchozích období, udělaly scénáře toho, jak budou fungovat, aby elektivní operativa nebyla omezena. Jihočeský kraj si třeba vyčlenil dvě nemocnice, které budou přednostně pro covidové pacienty, a plánovaná péče bude přesunuta do jiných nemocnic. To je jedna z možností.

V rámci celé ČR jsme se s krajskými koordinátory dohodli, že nebudeme zřizovat žádné centrální nemocnice pro pacienty s covidem, ale každé zařízení bude schopno se o ně postarat. Pokud by se zatíženost nemocnic přiblížila 20 procentům nebo je přesáhla, tak jsou dvě varianty.

Buď by se omezovala taková operativa, která opravdu odklad snese, nebo se aktivují transporty pacientů mezi zdravotnickými zařízeními tak, jak jsme tomu byli svědky v uplynulých měsících. Tehdy to ale bylo z důvodu totálního zaplnění nemocnic. V tuto chvíli by to bylo proto, aby se více zatíženým nemocnicím v některých regionech ulevilo a mohly pro pacienty normálně fungovat.

Každý je teď zodpovědný nejen sám za sebe, ale vlastně i za svoje okolí. Tím, že není očkovaný a má těžký průběh, tak na sebe váže obrovskou kapacitu nemocnice. Nejen finanční, ale i časovou a personální a v daný okamžik třeba nemůže nemocnice někomu operovat kyčel.

To je aspekt, který je v mých očích klíčový. Svoboda jednotlivce začíná tam, kde končí svoboda toho druhého. Klíčem k tomu, aby byl dostatek personálu, zdravotnictví normálně fungovalo nebo mohly děti chodit do škol, je zvýšit proočkovanost.

Nevidím lidem do hlavy. Musím říct, že já jsem na začátku taky nebyl propagátorem tohoto způsobu imunizace. Dnes se ale ukazuje, že ideální model je prodělaná nemoc plus očkování, takzvaná hybridní imunita, která zajišťuje nejvíce robustní obranyschopnost vůči reinfekci.

Neznamená to, že se nenakazíte, ale průběh bude výrazně lehčí, vůbec se nemusíte do nemocnice dostat a pokud ano, tak to nebude vyžadovat intenzivní péči. Čísla napříč Evropou zcela jasně ukazují, že v nemocnicích jsou z 80 procent neočkovaní. Stejně tak ti, kteří jsou na JIP v těžkém stavu a umírají, jsou v drtivé většině neočkovaní.

Ve velmi vážném stavu na ARO máme tři pacienty s covidem, všichni jsou neočkovaní. K úternímu večeru jsme měli asi třicet pacientů s covidem. Občas se nějaký mladší ročník objeví, nejčastěji jsou to lidé ve věku 55 až 75 let.

Většina je obézních, což je motiv, který je velmi častý. Vedle toho, že na sobě mají hromadu tuku, tak jim jinak fungují plíce i imunita –⁠ a to jsou všechno rizikové faktory. Naprostá většina z nich má k tomu cukrovku.

Pro takto rizikové pacienty máme v zásobách monoklonální protilátky, které snižují riziko vážného průběhu. Jen je na tu léčbu musí praktici posílat, a máme zkušenost, že se to často neděje.

Doporučil jsem to i mámě, které je přes osmdesát let, byť není klasický rizikový pacient a nežije přehnaně společenským životem, kdy by se stýkala s velkým počtem lidí.

Naše rodina se k tomu staví tak, že se třetí dávkou očkovat necháme. Imunitu to posílí a děláme ve zdravotnictví, takže to potřebujeme. Určitě to doporučuji seniorům a rizikovým skupinám.

Kdyby se měl díky tomu snížit výskyt vážně nemocných, kteří blokují normální fungování zdravotnictví, tak mi očkování třetích dávek dává smysl. Navíc v posledních dnech se začínají zase tvořit fronty v očkovacích centrech a počty očkovaných strmě rostou, což je dobře.

Myslím si, že je to krok správným směrem. Když se to dá řešit tak, že si nechám zvýšit imunitu tím, že se dám naočkovat, což má dlouhodobý a celospolečenský dopad, tak proč vyhazovat vysoké stamiliony korun za testování, které vás nechrání proti chorobě a nesnižuje riziko těžkého stavu?

Pokud se někdo nenechal očkovat jen proto, že se mohl zdarma testovat, a teď se tedy naočkovat nechal, tak to je podle mě vypočítavost.

To pravděpodobně mohl a nejspíš by se asi dostavil. Pokud by celá kampaň a vůbec veškerá informovanost probíhaly jiným způsobem, tak jsme třeba mohli být ještě dál.

Celé je to ale spekulativní. Každé rozhodnutí, které má dopad na širokou veřejnost, má rovinu medicínskou a rovinu politickou. A bohužel, jak já mám zkušenost, byť relativně krátkou, tak tato dvě hlediska nejdou ruku v ruce. Je to v rozporu a stejně nakonec rozhodne ten, kdo tahá za delší provaz.