Roušky se nosí, policii stačí domluva

Scházíme se v pátek odpoledne s policisty Jaroslavem a Matějem z Místního oddělení v Karlíně, kteří mají s kolegy na starost okolí pražské Florence. Je to sice malá oblast, patří však mezi nejrušnější místa v Praze.

Nachází se tu autobusové nádraží, kam směřují vnitrostátní i mezistátní spoje, kříží se tu linky metra B a C a na povrchu jsou zastávky tramvají a autobusů MHD. Florenc má navíc pověst místa, kde se srocují lidé bez domova a závislí na drogách. Z pohledu policistů je tu tedy často co dělat.

V pošmourném odpoledni nás policisté berou na obchůzku tohoto svého rajonu. Od úterka jim přibyla povinnost kontrolovat, zda lidé na zastávkách mají zakryté dýchací cesty v souladu s vládním nařízením. „Většinu pochybení řešíme domluvou, lidi zejména upozorňujeme. Jak se opatření mění, někteří ani nevědí, jaká jsou aktuálně v platnosti,“ říkají policisté. Často se podle nich stává, že cestující si jen zapomenou vrátit roušku na nos, když třeba přebíhají z metra na tramvaj.

Policisté jsou přesvědčení, že jejich samotná přítomnost má preventivní charakter. Řada lidí si nasazuje roušky, už jen když uniformy z dálky vidí. Muži zákona proto razí „lidský přístup“, k represi se uchylují málokdy, dotyčný by musel klást odpor.

Obchůzku začínáme v poloprázdné odbavovací hale autobusového nádraží Florenc, kde čeká několik desítek lidí na svůj spoj a další si kupují lístky. A cestující v čekárně jeho slova potvrzují, všichni mají nasazené roušky i na nose, a tak halou jen projdeme.

Nejde si nevšimnout, že tradiční mumraj na Florenci kvůli celostátním omezením proti epidemii opadl. Za normální situace by se autobusové nádraží v pátek odpoledne hemžilo studenty odjíždějícími z vysokých škol a turisty, kteří přijeli Prahu navštívit.

„Je to tu klidnější. Největší rozdíl spočívá v úbytku mezinárodních autobusů, hodně jich sem jezdilo z východní Evropy a musela nám pomáhat cizinecká policie,“ přitakává Matěj.

Venkovní část nádraží tvoří desítky zastávek, člověk v podstatě vždy na nějaké stojí, a také tady platí povinnost mít roušku všude. Z hrstky lidí nemá dýchací cesty zakryté pouze jeden chlapec.

Policisté ho na nařízení upozorní a vyzvou ho k nasazení roušky. „Aha, to jsem nevěděl,“ omlouvá se mladík a okamžitě vyštrachá ústenku z batohu, bez vyzvání ukazuje doklady. Policisté jeho doklad totožnosti proženou databází, nic závadného nenacházejí a pokračují dál. Nicméně legitimování lidí kvůli nenasazené roušce je spíše výjimkou, doklady policisté zpravidla nevyžadují.

Ukazuje se, že vynucování vládních nařízení vede v praxi někdy k absurdním situacím. Opodál sedí zcela sám pod střechou zastávky muž bez roušky, v okruhu několika metrů nikdo kolem něj ani neprojde. „Kolem toho pána sice nikdo není, ale my máme povinnost to vymáhat,“ krčí rameny jeden z policistů. Ani zde nenarážíme na odpor „odmítače“ roušek. „Jen jsem si tu sednul s jídlem, nevěděl jsem o nutnosti roušky,“ vysvětluje muž. Roušku u sebe nemá a dobrovolně odchází.

Jaroslav tvrdí, že k diskusím ani hádkám kvůli rouškám mezi policisty a lidmi příliš často nedochází. „Samozřejmě, když mě někdo pošle do háje, tak musíme přitvrdit pokutu, navíc se takový člověk dopouští i přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby,“ vysvětluje.

Při průchodu další čekárnou a vestibulem metra hlídka upozorní jen dva muže, kteří nosí roušku pod nosem. Z metra zamíříme k tramvajovým zastávkám. Tam policisté dohlédnou, aby si jeden muž ze skupiny bezdomovců roušku nasadil.

Když se rozhlédneme, spousta kolemjdoucích roušky nosí i na ulici, kde to po nich nikdo nevyžaduje. Nabízí se otázka, zda jsou Češi podle jejich zkušeností z terénu zodpovědní a protiepidemická opatření dodržují. „Nařízení podle mě dodržuje více než devadesát procent lidí. Myslím, že nás všechny už naučila první jarní vlna,“ míní Jaroslav.

Obloukem se vracíme k terminálu nádraží. Za necelých čtyřicet minut tak hlídka upozornila osm lidí. Podle policistů karlínské oddělení do celostátních statistik přispívá denně více než 150 podobnými kontrolami. Do policejních dat o kontrolách se tedy promítají takováto ústní upozornění, kontroly zavřených hospod zase probíhají tak, že policista vezme za kliku, případně zaklepe na dveře.

Od úterý policejní prezidium eviduje 30 600 podobných kontrol. „Což je oproti předchozí době mírný nárůst, kterým reagujeme na výrazné zhoršení epidemiologické situace. Udělili jsme celkem 261 pokut v příkazním řízení na místě, což také znamená významný nárůst,“ sdělil včera Právu mluvčí policejního prezidia Ondřej Moravčík. O jaké konkrétní prohřešky šlo, to však policie ve statistikách nesleduje.

„Celkem jsme zjistili přes 1100 porušení těchto nařízení, nicméně velká většina z nich nebyla tak zásadní, aby bylo nutné věc řešit jinak než domluvou,“ dodal Moravčík.

Za porušení protiepidemických opatření mohou policisté a strážníci uložit na místě pokutu až deset tisíc korun. Stejně jako u jiných přestupků je ale možné pokutu v příkazním řízení udělit jen v případě splnění řady podmínek. Tedy že nestačí domluva, obviněný naopak musí souhlasit s právní kvalifikací skutku, s uložením pokuty i její výší.