Roušky, které mají ochránit i nositele. V Liberci je vyrábějí z nanovláken

Přestože univerzita neměla v plánu roušky vyrábět, situace si žádá své a ve městě známém textilní tradicí začala výroba ve velkém. Filtr mají tak jemný, že skrz něj neprojdou ani koronaviry.

„Fungují tedy vlastně jako respirátor, který chrání jak okolí, tak samotného nositele,“ vysvětluje vedoucí katedry chemie Josef Šedlbauer, který se na výrobě roušek podílí.

„Účinností jsou srovnatelné s respirátory nejvyšší třídy, tedy FFP3,“ dodává. Šité jsou totiž z nanovláken, které nový stroj vyrábí metodou elektrostatického zvlákňování střídavým proudem.

Ten je na fakultě v provozu jen pár dní, výroba materiálu pro nanoroušky je tak zároveň jeho testovacím provozem.

Stroj produkuje tenkou nanovrstvu na nosnou netkanou textilii. Ta se balí do dlouhých rolí, ze kterých potom pracovníci vyřezávají a překládají čtverce.

Připravené kusy předají do improvizované šicí dílny, která vznikla ze zasedací místnosti Ústavu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace TUL.

Zde se u vlastních šicích strojů střídá 20–30 zaměstnanců univerzity, kteří sešijí vrstvy k sobě tak, aby byl nanomateriál uvnitř roušky.

„My už potom jen sešijeme strany a dodáme dovnitř drátek, aby se rouška dobře vytvarovala kolem nosu. Nakonec se provlíká tkaloun, za který se rouška připevní,“ vysvětluje postup Eva Kuželová Košťáková z katedry chemie.

Právě katedra chemie iniciovala výrobu roušek „po domácku“ už během minulého týdne, nejprve se testoval materiál, dolaďoval se nový stroj i postup výroby.

„Zprvu jsme chtěli rouškami zásobovat především zaměstnance z univerzity a zájem měla i univerzitní lékařka, která byla už bez roušek,“ říká David Lukáš z katedry chemie.

„Zájem byl ale enormní, rychle se to rozneslo dál, a tak jsme objem výroby zvýšili,“ dodává profesor Lukáš s tím, že stroj je nyní schopný vyprodukovat dostatek materiálu na několik tisíc roušek denně.

„Naše možnosti jsou v tom ale omezené, nejsme klasická výrobna. Spojili jsme proto síly se dvěma profesionálními šicími dílnami tady v Liberci,“ vysvětluje David Lukáš s tím, že šití roušek by se v dohledné době mělo z univerzity přesunout především do komerční sféry.

Roušky se pak v laboratořích sterilizují ozonem nebo horkým vzduchem. „Horký vzduch o teplotě 60 °C na hodinu a půl až dvě hodiny zabije vše a nepoškodí polymer, ze kterého jsou vyrobena nanovlákna,“ říká Petr Mikeš z katedry chemie.

Roušky odebírá z univerzity výhradně jen Liberecký kraj. Ten je poté odpovědný za jejich distribuci zdravotníkům a dalším lidem v pozicích, kteří mohou snadno přijít do styku s nákazou.