Primář Rezek: Po první stovce pacientů cítíme, že ivermektin pomáhá

Již brzy, předpokládám že do půlky dubna, budeme mít sto lidí přeléčených přímo u nás ivermektinem. Pak budeme schopni říct přesně, kolika z nich pomohly lékové koktejly s ivermektinem rychle, u kolika to trvalo déle a v kolika případech jsme prostě byli neúspěšní. Zatím máme ještě stále hospitalizováno ve vážném stavu několik pacientů, u nichž nevíme, jak to dopadne. Netrpělivě na to čekáme.

U některých ale ivermektin zabral velmi rychle, a to do tří dnů, přičemž pět dní po zahájení léčby mohli být propuštěni do domácího léčení. U pacientů, jimž byl ivermektin podán, je průměrná doba hospitalizace sedm až osm dní.

Bohužel máme i takové pacienty, a těch je tedy mnohem méně, jimž příliš nepomáhá dokonce ani kombinace ivermektin–remdesivir.

Už nyní lze ale říct, že má smysl s ivermektinem dále pracovat. Musíme sice počkat na ona čísla, ale náš pocit je, a to s ohledem na všechny okolnosti a léky, které jsou nyní dostupné, že ivermektin pomáhá.

Určitě to chce onu velkou klinickou studii, která by se tomuto léku věnovala a na niž se nyní připravujeme. Rozhodně je dobře, že v ČR není podávání ivermektinu nijak omezeno.

Zajímavé je, že podrobná zpráva EMA nesedí s jejím krátkým prohlášením na internetu.

Oni tam sice akceptují to, že ivermektin má studie, které mají pozitivní výsledky, ale vždycky k tomu uvedou v komentáři, že má formální nedostatek, protože se spolu s ním používají jiné léky, a tedy že závěry se nedají jednoznačně vztáhnout jen na ivermektin nebo že byla daná studie špatně organizovaná, prostě takové ty formální výhrady.

Pozitivní studie pro ně nejsou dostatečné k tomu, aby prokázaly účinnost tohoto léku. Tím pádem ho nedoporučují.

Je to pořád to stejné. Když se ve studii uvede pozitivní účinek léčby s použitím ivermektinu, tak jeho odpůrci řeknou, že nebylo jednoznačně prokázané, že pomohl jenom ivermektin. Je součást onoho koktejlu léků, a nelze prý tedy říct jednoznačně, jakou roli v léčbě sehrál.

Zarážející na tom je, že WHO poprvé aktivně nedoporučila lék, u kterého nemá žádná vlastní data a neprovedla vlastní studii. Proč to udělala právě teď v případě ivermektinu, nevím.

Zajímavé na této analýze je i to, že nadále nedoporučuje rem­desivir, který je akceptován celou českou odbornou komunitou a široce využíván.

EMA nedoporučila užívat ivermektin mimo klinické studie, ač o to nebyla žádána a v jejich obsáhlém vědeckém pojednání, které není běžně dostupné, neakceptují pozitivní provedené studie pro jejich různé nedostatky, ale také konstatují , že je lék bezpečný a že se pozitivní efekt zatím vyloučit nedá.

Ano, z pohledu klasické, standardní medicíny ivermektin ony velké studie nemá, ale není ani žádný důkaz, že by nefungoval. Přitom i my už máme klinické zkušenosti, že když ho podáme některým pacientům, je jim za den lépe.

Máme tady dva přístupy. Jeden je, že sice účinky léku nejsou stoprocentně prokázané, ale má za sebou nějaká pozitivní data, což by mohlo znamenat, že by fungovat mohl, a já říkám, tak ho pojďme používat, dokud nezjistíme více anebo nebudeme mít něco lepšího. No a druhý říká, že dokud nemáme jednoznačná data, tak ho po­užívat nebudeme.

Já to vidím tak, že tento defenzivní přístup se vztahuje na období klidu a míru, kdy se nic neděje, kdy máme spoustu jiných léků nebo bádáme o nových způsobech léčby nemocí, které jsou neprobádané. S tímto přístupem já nesouhlasím, protože pokud nemám ivermektin, tak nemám k léčbě nic jiného než paralen, brufen a stoptussin, případně acylpyrin. Tak proč ho tedy nezkusit, pokud navíc vím, že jeho nežádoucí vedlejší účinky jsou zanedbatelné až nulové?

Celé to je o přístupu, že když máme lék, kterému nejsme schopni přisoudit stoprocentně léčebné účinky, jak o ivermektinu oni uvádí, tak se používat nemá. Já to ale vidím tak, že pokud máme slabší pozitivní nebo i neurčitá data a víme, že lék neškodí, tak jej používejme, dokud ve věci nebudeme mít jasno.

Mezi výhradami odpůrců ivermektinu se objevuje, že jeho podáváním dáváme pacientům falešnou naději, dokonce že obchodujeme s nadějí. Mně ale přijde, že je lepší dát alespoň nějakou naději než vůbec nic.

Pořád se mi zdá, že je na ivermektin těžce negativistický pohled. K těm všem ostatním lékům se jakoby vzhlíží a pořád se hledají jejich pozitiva. U některých léků selská logika, že jim dáme šanci, funguje, ale u ivermektinu to tak není a odráží se to i ve vyjádření WHO. Ta sice má prostředky a možnosti na to, udělat podrobnou studii, ale oni vydají vyjádření, i když se o nic nepokusili a nemají ani žádná vlastní data… Je to zvláštní.

Již koncem března jsme otevřeli nemocniční stacionář pro léčbu koronaviru u ambulantních pacientů. Co se týká využívání monoklonálních protilátek, tak tam se rozhodlo o rozšíření spektra pacientů, u nichž lze tuto léčbu využít, teprve minulý čtvrtek odpoledne, takže zájem očekáváme teď, po velikonočních svátcích.

Teprve v tomto týdnu uvidíme, jak vlastně na tom budeme, jak budou pacienti chodit a žádat je. Je to samozřejmě dobře, že se zvětšuje spektrum lidí, jimž můžeme více pomáhat ambulantně, protože tím můžeme výrazně snížit počet těch, kteří jsou pak u nás hospitalizováni. Jinými slovy už nemusíme čekat na to, až se pacientovi s koronavirem přitíží doma až tak moc, že jej musíme hospitalizovat ve velmi vážném stavu.

Malý příklad z páteční vizity na standardním covidovém oddělení. Na pokoji dvě mladé ženy, obě s počínající pneumonií, jedna na konci léčby před propuštěním, jedna je tam krátce a pláče. Tak jsem se ptal, co se děje, myslel jsem, že má o sebe strach. Sdělila mi, že na našem ARO leží intubovaná její maminka a že to nevypadá moc dobře. Vzápětí mi ta druhá mladá paní sdělila, že její maminka tam leží na ventilátoru také.

Žádná z nich neměla podle původních úzkých kritérií na monoklonální protilátky nárok. Kdyby se do nich vešly, nemusely skončit na ARO.