Hlavní obsah

Práce od rána do večera, rakve jedna za druhou, líčí dobrovolná řidička italské sanitky

Novinky, znk

Federica Moschianová je jednou ze stovek milánských dobrovolníků, kteří se v časech koronavirové nouze rozhodli přiložit ruku k dílu.

Foto: Claudio Furlan/LaPresse, ČTK/AP

Rakve v krematoriu v Piacenze na severu Itálie

Článek

„Jezdíme sanitkou od sedmi ráno do sedmi večer. Jsme zničení. Dvanáct hodin sem a tam po Miláně. Neuvěřitelné množství infikovaných, fronta sanitek u nemocnic, ocelové rakve jedna za druhou před očima,” líčí své zážitky ze služby.

Kolotoč nemá přestávek

Federica, která v běžném životě organizuje sportovní akce v jedné nadnárodní společnosti, se rozhodla, že své dny zasvětí pomoci ostatním. Ví, že riskuje život, doma by ale prý v tuto chvíli sedět nedokázala.

„Mohla jsem říct: Promiňte, to nedám. Ale je to silnější než já,” říká dlouholetá členka neziskovky Croce D'Oro (Zlatý kříž) aktivní v oblasti zdravotnictví.

SPECIÁL: COVID-19 | Vše o nákaze, rady a tipy, jaké jsou příznaky

Koronavirus

Veřejnost ji zná z fotografie jejího kolegy, na níž vysílená po směně opírá hlavu o ruce položené na volantu ambulance.

„To byla sobota, zatím nejhorší den, vůbec jsme se nezastavili. Provedli jsme maximum možných odvozů, šest za 12 hodin. Zavolají nás z centrály, dojedeme k domovu člověka, u něhož je podezření na nákazu, naložíme ho do sanitky a odjedeme do nemocnice, kde čekáme, dokud není pacientovi změřena teplota a neodveze si ho personál. A pak všechno nanovo,” podotýká.

Čepice z prostěradel

Největším problémem je nyní podle ní nedostatek ochranných pomůcek, jako jsou čepice, roušky, pláště, rukavice a návleky na boty pro zdravotníky.

„Snažíme se je sehnat na vlastní pěst, je to nepřetržité hledání na internetu. Jsme neziskovka, nikdo jiný za nás tyto věci neudělá. Máme proto i veřejnou sbírku na webu Goufoundme,” upřesňuje.

Nejkrásnější je znovu dýchat, svěřil se italský pacient jedna

Koronavirus

A když pomůcky chybí? „Musíme se přizpůsobit. Ve čtvrtek v noci jsme si udělali čepice z prostěradel, která jsou na nosítkách, svázali jsme je náplastí. Pacientům ale roušky a další poskytujeme taky,” dodává.

Vadí ji také, že musí při zásahu zapínat sirény. „Je to jediný zvuk, který je v těchto dnech z ulice slyšet. Chápu, že to v lidech vyvolává tíseň, ale nemáme jinou možnost. Houkačku vypínám alespoň těsně předtím, než dorazíme pod okna bytu pacienta. Tímto způsobem alespoň docílím toho, že se všichni nenakloní z balkonů, aby sledovali jeho převoz,” dodává.

Výběr článků

Načítám