POLEMIKA: Omyly profesora Thona - Václav Hořejší

Hořejší nesouhlasí s řadou výroků, které zazněly v rozhovoru Vojtěcha Thona s Angelikou Bazalovou, své výhrady shrnul do deseti bodů:

1.   Na to, jaký by měl být interval mezi první a druhou dávkou očkování proti covidu-19, existují různé legitimní názory. Pokud výrobce vakcíny něco doporučuje na základě výsledků svých klinických studií, které byly podkladem pro schválení takového preparátu, je skutečně problematické postupovat nějak jinak. Chceme-li se držet zásad medicíny založené na důkazech, je potřeba počkat na výsledky dalších studií, které ukáží, jestli je změna původně stanoveného schématu přijatelná. Takové dodatečné studie teprve nedávno potvrdily, že interval mezi první a druhou dávkou skutečně lze významně prodloužit, a že to dokonce může zvýšit účinnost očkování. Na druhé straně existují studie, podle kterých je potřeba zachovat původní dvoudávkové schéma pro velkou skupinu pacientů s oslabenou imunitou, tedy těch, kteří trpí chronickými onkologickými nebo hematologickými chorobami. Profesor Thon se tedy nemůže divit, že odezva na jeho nepodložené návrhy z počátku ledna byla „mizivá“, a to zvláště v situaci, kdy jsme nevěděli, že nastanou problémy s dodávkami slíbených vakcín.

Výroky prof. Thona, že jen on a několik málo dalších v této zemi rozumí imunologii („takové odborníky byste spočítala na prstech jedné ruky a možná byste je ani nepotřebovala všechny“), jsou v této souvislosti poněkud trapné.

2.   Prof. Thon dále tvrdí, že imunita získaná proděláním nemoci je účinnější než ta získaná očkováním. Takové tvrzení je přinejmenším sporné, ale spíše dokonce mylné. V současnosti nemáme dostatek důkazů pro jedno ani druhé tvrzení, ale nejnovější dánská studie prokazuje, že zvláště u těch rizikových skupin je imunita získaná proděláním nemoci povážlivě „děravá“. Již dávno je také známo, že hladiny protilátek získané dvoudávkovou vakcinací jsou vyšší než u lidí, kteří prodělali onemocnění (a to zvláště jeho bezpříznakovou nebo velmi mírnou formu). Thon v této souvislosti tvrdí, že očkovat lidi, kteří onemocnění prodělali, je „nesmysl“; možná by si ale měl přečíst, jaké je v tomto směru doporučení amerického Centra pro kontrolu nemocí.

3.   Prof. Thon dále poměrně dramaticky líčí, že „případy poměrně prudkých nežádoucích reakcí na očkování se musí řešit dnes a denně“, a poněkud záhadně přitom hovoří o jakémsi „popírání základních principů imunologie“. U několika odborníků, jejichž hlavní pracovní náplní v poslední době je právě očkování proti covidu, jsem si ověřil, že takové alarmistické výroky nejsou na místě – u malého procenta očkovaných dochází nanejvýše ke stejným, poměrně mírným krátkodobým reakcím, jaké byly pozorovány v klinických studiích předcházejících schvalování (několikadenní zvýšená teplota, bolest hlavy, únava). Samozřejmě že při statisícových, resp. milionových počtech vakcinovaných představuje i jedno procento takovýchto případů značný počet a může se tak zdát, že se jedná o něco mimořádného. Thonovým slovům o tom, že „za tyto případy totiž většinou nenese vinu vakcína, ale to, že byla špatně indikovaná“ už vůbec nerozumím – je to prostě nesmysl.

4.   Za velmi nezodpovědné považuji také Thonovo zpochybnění významu protiepidemických opatření („lockdownů“) ve srovnání s očkováním – ve skutečnosti jsou v nynější situaci nezbytné paralelně oba tyto přístupy.

5.   Skutečně záhadně musí působit na laika Thonova slova: „Z oficiálních míst se vůbec nehovoří o sekrečních slizničních protilátkách po infekci, o paměťové buněčné odpovědi, dokonce ani o mechanismech přirozené slizniční imunity. Bohužel se pak nesprávně stavy interpretují a vytrhávají základní odborné skutečnosti ze souvislosti.“ Thon potom říká, že byl „ze zámoří“ požádán, aby „nemlčel k tak nesprávným informacím a veřejnosti slizniční imunitní odpověď vysvětlil“, a hovoří v této souvislosti o jakémsi matení pojmů a manipulaci veřejnosti.

Jaká je skutečnost? Ano, covid-19 je primárně slizniční onemocnění, které ale postihuje nejen sliznice horního dýchacího traktu (kde nemá vážnější následky), ale se zpožděním také plíce a řadu dalších tkání a orgánů. Skutečně je až trochu překvapivé, že aplikace vakcíny do svalu nakonec vede k účinné slizniční imunitě. Při tomto způsobu vakcinace opravdu téměř nedochází k tvorbě specifických slizničních protilátek typu IgA, které se dostávají na slizniční povrch a tam mohou blokovat primární infekci. Pravděpodobně by bylo lepší, kdybychom měli k dispozici nějakou „slizniční vakcínu“, která by se aplikovala např. formou nosního spreje (na vývoji takových vakcín se skutečně pracuje). Je ovšem naprosto evidentní, že i ty nynější vakcíny dobře fungují – jen není úplně jasné, jestli u očkovaných lidí nemůže právě kvůli těmhle slizničním komplikacím docházet v určité míře k primární infekci buněk nosní sliznice (ale už ne rozšíření dále do organismu); v takovém případě by i očkovaní mohli být pro své okolí zdrojem infekce.

6.   Pokud jde o názory expertů ze zámoří – konzultoval jsem s Thonem zmiňovaným prof. Městeckým, špičkovým světovým expertem z americké University of Alabama. Ten upozorňuje, že plíce nejsou doménou IgA, dominuje IgG, a proto systemická imunizace může být efektivní. A navíc říká, že „porušení slizniční bariéry infekcí vede k mohutnému průniku 'všeho možného' z cirkulace do sekrecí”. Takže asi žádný velký paradox s účinností těch neslizničních vakcinací není…

7.   Spekulace o důležité roli tzv. „buněčné imunity“ (nezávislé na protilátkách) v obraně proti chorobě covid-19 často vyslovují lidé, kteří věří zdiskreditované a zhoubné teorii „řízeného promořování“, jakožto alternativě ke snahám maximálně eliminovat virus z populace kombinací protiepidemických opatření (skvěle realizovaných především v řadě asijských zemí) a očkování. Je třeba říci, že v současnosti prostě nevíme, jak důležitou roli hraje ona buněčná imunita nezávislá na protilátkách.

Za snad až skandální pokládám Thonovy výroky o tromboembolických poruchách a jejich možné souvislosti s očkováním. Předminulý týden se objevily případy takovýchto komplikací a jejich údajné souvislosti s očkováním. Velmi brzy bylo ovšem prokázáno, že tyto komplikace s očkováním nesouvisí, že se vyskytují z jiných (většinou neznámých) příčin, dokonce ještě o něco častěji i u neočkovaných jedinců (a je třeba zdůraznit, že podobné komplikace se v těžké formě prokazatelně vyskytují jako jeden z následků onemocnění covid-19).

Thon však říká: „Výskyt krevních sraženin mezi možné vedlejší účinky z povahy imunitní odpovědi patří, i když se statisticky nemusí projevit. A lékař s takovou skutečností musí umět pracovat, aby bezpečně vakcínu indikoval“. To prostě nedává smysl – pokud není souvislost s očkováním statisticky prokazatelná, tak jednoduše neexistuje. A jak potom lékař může s takovouto neexistující, imaginární věcí pracovat? Naprosto chybný je proto Thonův názor, že když virus je schopen vyvolat imunitní reakci, která vede k poruchám krevního srážení, pak se nesmíme divit, že totéž vyvolává i vakcína.

Pokud profesor imunologie nevidí zásadní rozdíly mezi imunitou vyvolanou očkováním podjednotkovou vakcínou a vlastní infekcí, tak je to až neuvěřitelné. Student, který by mi něco takového tvrdil u zkoušky z imunologie, by si ji musel zopakovat...

8.   Podobně podivné jsou Thonovy vývody o tom, že „zcela nestandardně očkujeme do vrcholu pandemie“ a že v takové situaci „organismus může současně reagovat na vakcínu, ale zároveň je v tu stejnou dobu atakován i virovou náloží z okolí.“  Je přece samozřejmé, že lidé, u kterých akutně probíhá jakékoli horečnaté onemocnění, nejsou očkováni! Pokud se kdekoli v okolí očkovaného vyskytují akutně infikovaní lidé, není to v žádném případě kontraindikace k očkování. Tahle pasáž Thonova rozhovoru vyznívá pro čtenáře jako jakési nebezpečné zpochybňování probíhající očkovací kampaně jako takové. Je zásadně důležité, že v celosvětovém měřítku je jedinou kontraindikací očkování akutně probíhající horečnaté onemocnění nebo silná alergická reakce při nějakém dřívějším očkování. Jediná další situace, kdy očkování může být problematické, nastává v případě starých, velmi „křehkých“ pacientů, pro které opravdu mohou být osudnou „poslední kapkou“ i ty silnější nepříznivé následky očkování. Nic jiného!

9.   Vojtěch Thon správně říká, že během onemocnění reaguje imunitní systém proti mnoha komponentám viru, a to nejen proti tomu kritickému povrchovému proteinu, jak je tomu u doposud používaných vakcín. Sporný je ale názor, že z tohoto důvodu by měli být lidé, kteří prodělali onemocnění, chráněni i proti novým, „únikovým“ variantám viru. V brazilském městě Manaus bylo původní variantou viru v letní tragické vlně infikováno snad až 70 % lidí. Když se tam ale po několika měsících rozšířila nová varianta, následovala další, ještě horší vlna onemocnění...

10.   Nemohu souhlasit s Thonovým opakovaně vyjadřovaným názorem, že „s virem nesoupeříme, protože bychom neměli šanci vyhrát“. To je bohužel typický názor „promořovačů“, kterým se tragicky nechali ovlivnit politici na počátku podzimní vlny. Řada asijských zemí nám jasně ukázala, že nad virem lze vyhrát – a platí to tím spíše nyní, kdy máme k dispozici vakcíny.

Zkouším si představit, jak by to dopadlo, kdyby prof. Thon měl s takovým přístupem před lety na starosti třeba projekt eradikace neštovic nebo aktuálněji dětské obrny...