Noční můry, vysílení. Italští zdravotníci, hrdinové boje proti koronaviru, trpí

"Snadno se rozzlobím a pohádám," říká tento muž, který se před několika týdny rozhodl nafotit atmosféru u sebe v práci. "Nechci nikdy zapomenout na to, co se u nás stalo. Brzy to budou dějiny," říká. Na svých fotografiích chce také ukázat, jak se jeho kolegové vypořádávají s takzvanou druhou fází, kdy se život v Itálii vrací do běžných kolejí. "I když naléhavých případů ubývá, přijdeme si jako obklopeni tmou," svěřuje se. "Je to, jako bychom byli plní ran, všechno, co jsme viděli, nosíme v sobě," dodává.

Jeho pocity sdílí Monica Mariottiová, rovněž sestra z jednotky intenzivní péče. "Věci jsou teď daleko těžší než během krize," říká. "Měli jsme nepřítele, proti kterému jsme bojovali; nyní, když mám čas na přemýšlení, si přijdu ztracená," vysvětluje.

Během krize byli zdravotníci přetížení náporem práce a neměli čas přemýšlet. Ale tak, jak epidemie ustupuje, mizí i adrenalin. A na povrch se dostává stres nahromaděný za poslední týdny.

"Nemůžu spát a mám noční můry," přibližuje Monica. Budí se desetkrát za noc, srdce jí buší a lapá po dechu. Její kolegyně Elisa Pizzerová říká, že během krize si přišla silná, nyní je ale vysílená. Chybí jí energie na to, aby uvařila, aby se starala o dům; když má volno, prosedí většinu času na gauči.

Martina Benedettiová pracuje na JIP v Toskánsku a stále se odmítá sejít s příbuznými či přáteli, protože má strach, že by je mohla nakazit. "Dokonce si udržuju odstup od manžela, spíme každý v jiné místnosti," říká a dodává, že i jednoduché věci jsou pro ni nyní příliš složité. "Pokaždé, když se snažím jít na procházku, cítím úzkost a musím okamžitě domů," popisuje, co prožívá. Teď, když má konečně čas přemýšlet, zachvátily ji pochybnosti o sobě samotné. "Nejsem si jistá, zda chci dál být zdravotní sestrou, za poslední dva měsíce jsem viděla zemřít víc lidí než za celých šest let," říká Benedettiová.

Podle nedávno zveřejněné studie okolo 70 procent zdravotníků v nejvíce zasažených italských oblastech trpí syndromem vyhoření. "Nejtěžší moment pro lékaře a sestry ve skutečnosti nastává nyní," podotýká Serena Barellová, autorka studie. Když musíme řešit nějakou krizi, tělo produkuje hormony, které nám pomáhají se vyrovnávat se stresem.

"Ale když konečně máte čas se zamyslet nad tím, co se stalo, a společnost jde dál, může to všechno být zdrcující a můžete se cítit vyčerpanější a psychicky v nepohodě," říká Barellová. Obává se, že mnoho lékařů a sester se dlouho po pandemii koronaviru bude potýkat s posttraumatickou stresovou poruchou. V případě lékařů to může mít vliv na schopnost pracovat tak intenzivně a soustředěně, jak je to v jejich profesi nutné.

Po celém světě jsou lékaři a sestry v "první linii" oslavováni jako hrdinové, kteří riskují vlastní životy a starají se o pacienty s covidem-19. Ale v Itálii se tato láska vytrácí. "Když se báli, že zemřou, najednou jsme se všichni stali hrdiny, ale už na nás zapomněli," stěžuje si Monica. "Bude to jako dřív, kdy se na nás dívali jako na ty, kdo utírají zadky, jako na ty, kdo jsou líní a k ničemu," dodává.

V Turíně se nedávno zdravotní sestry spoutaly řetězy a oblékly se do pytlů na odpadky, tak jako v době, kdy neměly dostatek ochranných prostředků. Dávaly najevo, že chtějí uznání za svoji práci. Měly slíbený příplatek, ale ještě ho nedostaly.

Kvůli covidu-19 zemřelo v Itálii nejméně 163 lékařů a 40 sester. Čtyři z nich spáchali sebevraždu. A nyní má mnoho zdravotníků pocit, jako by jejich zemi nemoc nikdy nezasáhla. "Jsem strašně naštvaná," říká lékařka Elisa Naninová, která se starala o nakažené v domovech s pečovatelskou službou. Po uvolnění restrikcí neustále vídá lidi, kteří spolu jedí a pijí a nedodržují bezpečný odstup. "Chci na ně zařvat, že ohrožují všechny," přiznává. "Je to tak neuctivé vůči mně a mým kolegům," dodává.

Všichni zdravotníci se shodují, že překonat krizi jim pomohla podpora veřejnosti. "Žádný hrdina nejsem, ale měl jsem pocit, že jsem důležitý," vysvětluje Paolo.

Podle studie doktorky Barellové je právě podpora ze strany veřejnosti největší věcí, která může pomoci zdravotníkům trpícím posttraumatickou stresovou poruchou. "Všichni máme nesmírně důležitý úkol, nesmíme zapomenout, co pro nás lékaři a sestry dělali," vzkazuje lidem Barellová.

Vojáci mohou odejít z války a dostávat se ze svých traumat doma. Ale lékaři a sestry mají stále dvanáctihodinové směny. A se vším se musejí vyrovnávat na tom samém místě, kde tolik vytrpěli.