Noční můra zakladatelů eura se může zhmotnit v Itálii

Nyní italská vláda premiéra Giuseppa Conteho pod tlakem krize odstupuje od dekády přísně ohraničených deficitů. Strategií země pro budoucnost se tak znovu stává hromadění dluhu, který by se mohl přiblížit 150 procentům hrubého domácího produktu (HDP), anebo tuto hranici dokonce přesáhnout.

Italské finance jsou podle analýzy Bloomergu teď zcela závislé na tom, že Evropská centrální banka (ECB) drží pod kontrolou náklady na úvěry. Jediná realistická otázka tak zní, jak strukturovat další finanční pomoc, protože alternativou k ní je zhroucení státu v srdci měnové unie, což by fatálně ohrozilo euro.

Hlavní problém představuje skutečnost, že se jednotlivým italským vládám sice dařilo držet pod kontrolou rozpočtový deficit, ale žádná z nich nedokázala zopakovat ekonomický zázrak z 60. let, a tím srazit nahromaděný dluh veřejných financí.

Conte a jeho kolegové při hašení stavu zdravotní nouze uvolní jako ekonomickou pomoc nejméně 50 miliard eur (téměř 1,4 bilionu Kč). Tato částka se přičte k dluhu Itálie, který teď činí zhruba 135 procent HDP, tedy více než dvojnásobek dluhu Německa.

Pokud Itálie celý balíček utratí, rozpočtový deficit dosáhne pěti procent HDP. To by byla nejvyšší míra od roku 2009, kdy se země potýkala s dopady finanční krize, uvedl Pietro Reichlin, který na římské soukromé univerzitě LUISS přednáší ekonomii.

Itálie ale patrně utratí ještě víc. Šéf euroskupiny Mario Centeno uvedl, že země eurozóny z krize vyjdou s mnohem vyšší úrovní dluhu. Vlády podle něj musejí zamezit tomu, aby tato skutečnost vedla k fragmentaci měnové unie. Euroskupina sdružuje ministry financí zemí eurozóny.

Zatímco Bloomberg Economics odhaduje, že v prvním čtvrtletí klesne HDP Itálie o více než šest procent, americká banka Morgan Stanley očekává, že se ve stejném období HDP meziročně sníží o 19 procent a v následujících třech měsících o 33 procent.

Evropské země projevily jistou vůli Itálii pomoci, patrně by schválily pomoc prostřednictvím záchranného fondu ESM s minimálními podmínkami. Evropská centrální banka mezitím zrušila limit pro nákup dluhopisů, který si dříve stanovila na 750 miliard eur, a získala tak mocnou zbraň na boj s krizí.

Tyto počiny podtrhují fakt, že závislost Itálie na pomoci zvenčí v dohledné době přetrvá. Uvedená opatření pomohla utlumit náklady Itálie a ostatních zemí na úvěry. Výnosy desetiletých dluhopisů nyní klesly na 1,5 procenta, zatímco začátkem března se blížily třem procentům.

Šéf evropského odboru Mezinárodního měnového fondu (MMF) Poul Thomsen agentuře Bloomberg řekl, že Itálie nemá fiskální (rozpočtový) prostor, aby konala, ale časem to bude muset změnit. „Itálie bude jistě muset ve střednědobém horizontu svůj dluh snížit," řekl Thomsen.  „Jakmile (krize vyvolaná koronavirem) skončí, bude se muset vrátit ke snižování deficitu," dodal.

Podle bývalého italského premiéra Maria Montiho by skutečně pomohlo, kdyby se nejbohatší členové eurozóny, jako jsou Německo a Nizozemsko, zapojili do vydávání dluhopisů, aby chudším zemím během zkušebního období pomohly.

„Musí si vybrat, zda připustí zrod eurobondu (také označované jako koronabondy, které prosazuje hlavně Itálie a Španělsko), anebo zda připustí smrt ECB," konstatoval Monti v televizi Sky TG24.

Osud Itálie bude s eurozónou patrně vždy provázaný, přijetí jednotné měny tento fakt jen umocnilo. David Marsh ve své knize The Euro, kde vylíčil vznik eurozóny, píše, že postupem času členství zemí nabylo takové nevyhnutelnosti, že mu nemohla zabránit žádná pravidla. „Vyloučit Itálii bylo z matematického hlediska opodstatněné, ale politicky nemožné," napsal.