Není to legrace, zůstaňte doma, prosí sestra z oddělení, kde se léčí „nejhorší” covidoví pacienti

„Covid tady jedeme od října, kdy jsme museli otevřít další JIP. Neustále pracujeme v ochranném obleku, v respirátoru, máme dvoje, troje rukavice, ty stísněné podmínky jsou pro nás náročné,” popsala Novinkám Ouředníková, která původně pracovala jako zdravotní sestra na neurologickém oddělení.

„Péče o covidové pacienty se liší v tom, že vesměs všichni jsou napojení na ventilátor. Práce je náročná fyzicky i psychicky. V ochranném obleku, čepici a v brýlích člověk navíc ze začátku špatně slyší i vidí, takže vše trvá daleko déle než běžně,” dodala s tím, že pacienti jsou často zcela nehybní a jejich stav se zlepšuje pozvolna.

V nemocnici pracuje na dvanáctihodinových směnách, každé tři hodiny mají nárok na hodinovou pauzu. „Což je málo na to se vydýchat, napít se, občerstvit. Jsme unavení a vyčerpaní. Tím, jak to trvá déle a déle, tak to na nás doléhá,“ popsala unaveně sestra.

„Doma, když mám volno, odpočívám, abych nabrala sílu a mohla zase tady pracovat,“ dodala. Sama má přitom děti, které jsou už několik měsíců na distanční výuce.

V intenzivní péči je zde nyní podle primáře KAPIM Josefa Školy 32 covidových pacientů. „Z toho dvě třetiny jsou připojeny na umělou plicní ventilaci a jeden je na mimotělní podpoře plicních funkcí,“ uvedl primář. Každé uvolněné lůžko přitom rychle zaplní další covidový pacient.

Průměrné stáří pacientů je tu 67 let, hospitalizování jsou v průměru 13 dní. Domů už se nevrátí přibližně každý čtvrtý z nich. Proti dalším covidovým zařízením v Česku se přitom podle primáře jedná o příznivé číslo.

„Život tady je vlastně někde mezi životem a smrtí těch pacientů. K nám se skutečně dostávají pacienti v nejtěžším stavu. Co to pro ně znamená, se pro člověka, který to nezažil, těžko popisuje. Nicméně pacienti, kteří přežili svoje onemocnění, tak to skutečně popisují jako zkušenost, kterou by už neradi opakovali,” popsal Novinkám Škola.

„Představte si, že se někde probudíte, ležíte, jsou do vás zavedeny různé hadičky, o kterých nevíte, k čemu jsou, a ani nevíte, kde jste. Nemáte u sebe své blízké a chodí kolem vás cizí lidé, kteří vám něco říkají, ale vy jim nemusíte rozumět. To je stav, ve kterém se naši covidoví pacienti často nacházejí i po dobu několika týdnů,” dodal.

Od loňského září, kdy se rozproudila druhá vlna epidemie, do ledna bylo na KAPIM hospitalizováno 208 nemocných. Umělou plicní ventilaci potřebovalo 173 z nich, devět pacientů už také muselo být napojeno na mimotělní krevní oběh.

Jistou úlevu personálu přináší výpomoc zvenčí. Pravidelně sem chodí vypomáhat i medici a studenti, přispěla i armáda. V ústecké nemocnici se střídá tým dvanácti vojáků vždy po dvou týdnech. „Všichni jsou hrozně šikovní, snaží se a my se snažíme je přizpůsobit, aby nám co nejvíce pomáhali,” dodala Ouředníková.

Sama Novinkám přiznala, že po dlouhých měsících se u ní prvotní strach a obavy z nemoci přelily v apatii. „Prostě jedeme na baterky, jedeme každý den znovu a znovu. S očkováním přišlo světlo na konci tunelu, ale teď zase s britskou mutací vůbec nevím, jak to bude dál. Prakticky počítáme se vším a prostě pojedeme dál, pojedeme dál,” popsala.

Těm, kteří nemoc stále berou na lehkou váhu, přidala na závěr rozhovoru výzvu: „Zůstaňte doma, omezte své sociální kontakty, není to opravdu legrace, chraňte své rodiče a prarodiče.“