Na ulici na sebe křičí, na sítích lynčují nakažené, líčí mladý pár život v uzavřené Litovli

„Hrajeme karty, koukáme na seriál nebo si najdeme nějakou aktivitu spojenou s úklidem. Nakoupit chodíme tak jednou za dva nebo tři dny, abychom se co nejvíce vyhnuli možnému ohnisku nákazy,“ popisuje Daniel Juráš, který je se svou přítelkyní pátý den zavřený v domácí karanténě.

V Litovli, podobně jako ve zbytku republiky, platí nařízení uzavření všech obchodů s výjimkou supermarketů, lékáren či galanterií. Omezené jsou ale jejich otevírací doby, a tak fronty v supermarketech či před poštou dosahují i několik desítek metrů.

Situaci místním navíc komplikuje fakt, že mnoho provozoven, na které se vládní nařízení nevztahuje, nemůže otevřít, protože pracovníci museli do města dojíždět a prostě je tam nevpustí.

„Zavřená je kvůli tomu například i lékárna na hlavním náměstí,“ říká Marie Novotná s tím, že podle ní nejde o ojedinělý případ.

„Dobrovolníci v ochranných pomůckách posílili i supermarkety, aby pomohli zaměstnancům, kteří pracují z této zóny. Protože ti už toho mají taky dost, pracují dvanáct hodin v kuse a je vidět, že jsou unavení,“ dodává Daniel.

Utrpělo i místní zdravotnictví, už tak dost přetížené. Do Litovle se nedostanou minimálně po dobu dvou týdnů někteří lékaři či stomatologové, kteří tu mají své ordinace. Zbytek lékařů pracuje v omezeném provozu.

„Město se snaží vždy zajistit alespoň jednoho lékaře, který daný den ordinuje, a kterého oznámí i s jeho telefonním číslem v rozhlase,“ říká Marie.

Právě díky rozhlasu, který v obci funguje pravidelně několikrát denně, získávají občané veškeré informace o nových opatřeních, doporučeních či otevíracích dobách provozoven.

Uzavřenou oblast kolem Uničova a Litovle hlídá nyní 160 policistů na 22 různých stanovištích. Mnozí lidé se však snaží hlídky objíždět přes pole či lesy.

„Nedivil bych se, kdyby chtěl někdo utéct i na loďce po řece. Někteří lidé jsou fakt blázni,“ komentuje Daniel chování svých spoluobčanů.

„Vnímám to jako vážné nerespektování pravidel. Jestliže jsme v nějakém epicentru nákazy, tak by se mělo uzavření hranic města dodržovat,“ myslí si Marie.

Stejně důležitá jsou proto podle ní i nařízení o dodržování karantény a nošení roušek. Za jejich nedodržení hrozí občanům pokuta 20 tisíc korun v případně absence roušky a až tři miliony korun za nedodržení zákazu volného pohybu.

„Případ nějakého nedisciplinovaného občana jsme tu ale zatím nezaznamenali. Roušky už dnes nosí každý, a když se rozhlédneme z okna, uvidíme procházet leda někoho s nákupní taškou či maximálně pejskaře. Na ulici už se lidé vůbec nezdržují,“ popisuje Daniel.

Policejní hlídky přijela do obce ve středu posílit také Armáda České republiky. V místě působí od čtvrtka také vojenský zdravotnický personál, který pro místní obyvatele zařídil mobilní ambulanci.

Ta kromě služeb praktického lékaře nabízí také psychologickou pomoc. Pro Litovelčany zařídila armáda mimo mobilní ambulanci také vlastní odběrové místo pro testování pacientů na nákazu koronavirem.

Podle Daniela ani Marie přítomnost armády strach nevyvolává. „Pokud nečtete zprávy, tak ani nemusíte vědět, že tu nějaká je. Jenom tak na ulici žádného vojáka nepotkáte, maximálně tady projede policejní hlídka, co kontroluje roušky a podobně,“ popisuje Marie Novotná.

„Myslím, že lidé naopak vnímají velice pozitivně, že tu bylo zřízeno odběrové místo a armáda může fungovat i pro nás,“ dodává Daniel Juráš.

„Od pondělí až do včerejšího dne byla atmosféra ve městě vyhrocená. Lidé po sobě pokřikovali a nadávali si, když narazili na někoho bez roušky. Na Facebooku se strhla dokonce vlna lynčování všech nakažených,“ popisuje Daniel Juráš.

„Psali nemocným, že by si měli uvědomit, co způsobili, chtěli po nich vymáhat finance za ušlé zisky, vyčítali jim, že kvůli nim nemají žádný život a tak dále,“ dodává Daniel. V posledním dni už si ale podle něj začínají lidé zvykat a atmosféra se uvolňuje.

„Můj známý například nemá dodnes vůbec žádné příznaky, a přesto mu po šestnácti dnech zjistili, že je pozitivní. Jeho kolega, se kterým byl na horách, potom nakazil doma manželku a nyní to má celá jeho rodina. Ani jeden to v té době samozřejmě nevěděli,“ popisuje Daniel příběh svých známých.

„Příznaky se tedy nemusí vůbec projevit, takže my bychom to už klidně mohli mít taky a ani o tom nemusíme vědět,“ popisuje nejistotu, kterou s přítelkyní oba pociťují.

„Nejvíc mi chybí právě pohyb venku nebo jen možnost zajít s klukama na pivo. Byl jsem taky zvyklý navštěvovat každé dva tři dny babičku,“ popisuje Daniel.

„Já pocházím z Brna a nyní nemohu za svou rodinou, která tam žije, a nemohu ani do Olomouce, kde studuji a kde mám přátele,“ přidává se Marie.