Morální dilema lidí v karanténě

Na čtrnáctidenní karanténu je často nahlíženo jako na domácí vězení kvůli nemoci, kterou možná stejně nemáte, a pokud ji máte, tak vás neohrožuje. Ve skutečnosti jde ale především o oběť pro druhé, která je chrání před možnou infekcí. Jedná se tedy o velmi složitou situaci, kde na sebe narážejí dva nejprimitivnější a konfliktní impulsy - sobectví a altruismus.

„Lidé v karanténě se tak často dostávají k morálnímu hlavolamu, kdy vědí, že by se měli starat o blaho druhých, ale zároveň myslí i na svou vlastní pověst a životní styl,” vysvětluje pro Time profesor etiky Jonathan Haidt ze Stern School of New York University, který sám karanténu absolvoval kvůli rozhovoru, který poskytl infikovanému jedinci.

Na jedné straně se tak sice bojí, aby nikoho nenakazili a netížil je následně pocit viny, na druhé straně nechtějí přicházet o svůj životní styl, což se velmi snadno může stát, když přijdou o zdroje příjmů.

Pokud se tedy vyskytne příležitost a jedinec získá pocit, že si jeho nepatřičného chování nikdo nevšimne, využije toho. „Člověk si tak často řekne, ano, jsem v karanténě, ale ne pod dohledem. Když půjdu do práce, kde nikdo neví, že mám mít karanténu, tak se přeci nic nestane,” upozorňuje Haidt.

Aby u jedince převážil altruismus, musí už mít nějakou sebekontrolu a morální kredit.

Podle Haidta existují tři okolnosti, které mnohé lidi vedou k sobeckému či naopak altruistickému chování.

Výborným příkladem v tomto směru byla událost z 11. září, neštěstí, které lidi spojilo. Tehdy se po výzvě okamžitě zaplnily transfúzní stanice dárci krve. Tedy jen do té doby, než už bylo všem jasné, že přežilo tak málo lidí, že jejich krev v daný okamžik už nikdo nevyužije. Pro veřejné dobro totiž existuje altruismus, který vyplácí dividendy.

„Pokud něco činíme z občanské povinnosti, je velká pravděpodobnost, že tak stoupne i naše pověst, a tedy i společenský kredit. A právě pro některé lidi je to motor, proč v daném okamžiku pomáhají. Na první pohled se tak může jevit darování jako něco nesobeckého, ale ve skutečnosti se tak může jednat o něco, co jedinci dokáže přinést zisk neboli dividendy,” vysvětluje Steven Pinker, profesor psychologie na Harvardské univerzitě.

Cokoliv zadarmo ale také probouzí i jinou skupinu lidí, kteří využijí možnost získat věci zdarma, bez toho, aby to skutečně potřebovali, a tedy na úkor skutečně potřebných.

V okamžiku virové hrozby či jiné infekce dochází k morálním trhlinám, kdy ostatní lidé začnou být zdrojem hrozby.

Na rozdíl od vnějšího nebezpečí nás nemoci nespojují, naopak nás spíše rozdělují na základě povahy nákazy.

Třetí na seznamu sociálních stresorů je jakýkoli druh deprivace. „Nedostatek a hladovění aktivují myšlení hromadění, ale i nepoctivosti a podvodu. Pokud tedy není dostatek respirátorů, mnoho lidí cítí potřebu nějaké získat, a to za jakoukoliv cenu,” dodává Haidt.

Nejde ale jen o masky, ale i o prázdné regály, které v obchodech zůstávají po vyvolané panice. Protože všechny tyto zdroje jsou omezené.

Úskalí současné epidemie koronaviru je v tom, že kombinuje strach z nákazy a zároveň z nedostatku.

Mnozí lidé se navíc dostávají do opravdu svízelné situace, protože přicházejí o zdroje svých příjmů. Často tak porušují karanténu z tohoto důvodu. Před morálním kreditem upřednostňují schopnost uživit svou rodinu.

Nicméně určitá skupina lidí tak činí pro svou společenskou prestiž, když chce lidem ukázat, že ji žádná omezení nezastaví, protože oni jsou natolik chytří, že vždy najdou způsob, jak nastavená pravidla obejít. Jedná se většinou o ty, kteří se chovají stejně i v běžném životě, kdy jim za jejich chování lidé navíc často tleskají.

Obejít pravidla je přeci velká frajeřina. Že tomu tak není, lidé zjistí právě až v okamžiku krize, kdy bez dodržování pravidel dochází často ke zbytečnému ohrožování životů druhých.