Hlavní obsah

Místo aby seděli doma, raději pomáhají

Právo, Jiří Sotona

V call centru jabloneckého oblastního spolku Českého červeného kříže zvoní jeden ze dvou telefonů. „Dobrý den, jak vám můžeme pomoci?“ ohlásí se studentka místního gymnázia Marie Anna Marko. Je to její vůbec první telefonát na dobrovolnické pozici operátorky.

Foto: Petr Horník, Právo

Petr Onodi (vlevo) se nabídl na rozvážení obědů. Jednu porci dovezl také Vladislavu Hulckému.

Článek

Senior na druhém konci drátu by si od pracovníků Českého červeného kříže (ČČK) rád nechal nakoupit. „Můžu poprosit vaše jméno a adresu? Kdy chcete nákup doručit? Jakým způsobem budete platit?“ ptá se studentka a v duchu instrukcí, které předtím obdržela od pracovníků spolku, se zajímá také o seniorův zdravotní stav.

Její zkušenější kolegyně, vysokoškolačka Nikol Rýdlová, která hovory v call centru vyřizuje už několik týdnů, šeptem radí: „Zeptej se na zvýšenou teplotu a na bolest svalů.“

Kolegyně ji poslechne a položí volajícímu ještě několik otázek. „Takže se cítíte úplně zdráv?“ ukončí výslech a spokojená s jeho odpověďmi přejde k nákupnímu seznamu.

„Moc toho nechtěl,“ poznamená, když položí telefon. „Jenom med, pomeranče, kaiserky a pár drobností,“ rekapituluje seznam, který si během hovoru psala do počítače.

„Asi nás nechtějí obtěžovat, tak si někdy nadiktují jen pár věcí,“ přidává svoje postřehy Nikol Rýdlová. „Nebo řeknou: Já tady mám ještě dva krajíce chleba, já to nějak zvládnu.“

Medici, kteří dobrovolně pomáhají zdravotníkům v první linii

Móda a kosmetika

Když nejsem v práci, jsem tady

Někteří volající si podle zkušeností operátorek chtějí jen popovídat, což potvrzuje i Kateřina Havlová, ředitelka oblastního spolku ČČK, jenž se v době nouzového stavu stal jedním z mnoha ohnisek dobrovolnické pomoci po celé republice. „Jsou dny, kdy telefony drnčí celý den jak v call centru, tak v naší kanceláři a vyřešíme osmdesát nebo devadesát hovorů denně. Někdo si potřebuje i zanadávat, ale když si s nimi začnete povídat, uklidní se.“

Požadavky odesílají telefonistky sice elektronicky, ale ve skutečnosti jen o dvě patra níž do takzvaného dobrocentra. U počítače tu sedí Martin Rethy, který úkoly třídí mezi dobrovolníky a vyřizuje také registrace nových zájemců. „Jsou ochotní a milí a se seniory mají trpělivost, to je důležité,“ pochvaluje si.

Foto: Petr Horník, Právo

Marie Anna Marko (vlevo) a Nikol Rýdlová vyřizují žádosti volajících v call centru.

I řádní členové ČČK jsou vlastně dobrovolníci, kteří pomáhají nezištně ve svém volném čase. Martin Rethy působí jako vychovatel v Dětském diagnostickém ústavu a středisku výchovné péče v Liberci, dobročinnosti se však věnuje už sedm let. „Když nejsem v práci, tak jsem tady,“ říká.

Jablonecký oblastní spolek, který je jednou z českých poboček mezinárodního hnutí Červený kříž, zřídil ve svém sídle call centrum a dobrovolnické centrum už v polovině března, jen pár dní po vyhlášení nouzového stavu. Mimo svou obvyklou činnost se tak rozhodl nabídnout pomocnou ruku všem potřebným, převážně z řad seniorů, chronicky nemocných či osamělých lidí.

Restaurace, které se přizpůsobily situaci, dokázaly minimalizovat škody

Koronavirus

Soudržnost se rychle zvedne i opadne

Pobočka si na svůj provoz přivydělává pořádáním kurzů první pomoci, táborů, kroužků a programů pro děti i dospělé, jinak se spoléhá na dárcovské příspěvky. Kromě ředitelky Kateřiny Havlové a jejích dvou kolegyň jsou všichni ostatní členové neplacení dobrovolníci. Dohromady jich je skoro dvě stě.

Zažila jsem ve spolku i povodně, takže vím, že když se děje něco zásadního, lidé v sobě najdou soudržnost
Kateřina Havlová

V nouzovém stavu je však podle ředitelky skutečně k ruce jen asi každý desátý. Policisté nebo záchranáři, kterých je v jeho řadách dost, jsou vytížení ve svém povolání. Jiným zakázal dobročinnost zaměstnavatel z obavy, aby se nenakazili. Někteří uplatňují ošetřovné a starají se o někoho z rodiny. Členové organizace starší 65 let, kteří patří k ohrožené skupině, pak raději zůstávají doma. Vedení tedy doufalo, že na dobrovolnickou výzvu zareaguje dostatek lidí „z ulice“, kteří výpadek těch stálých vyrovnají.

„Zažila jsem ve spolku i povodně, takže vím, že když se děje něco zásadního, lidé v sobě najdou soudržnost,“ těší Kateřinu Havlovou, že se za první měsíc přihlásilo skoro 250 lidí. Na druhou stranu si posteskne, že solidarita po odeznění krize často rychle opadne. Je také překvapená, kdo všechno se hlásí. „Někteří se pomoci skoro dožadují a mají představu, že vyběhnou do ulic a budou zachraňovat svět,“ krotí přehnané nadšení.

Pomoc jako povinnost

Call centrum se otevřelo v osm hodin ráno a od té doby telefony průběžně zvoní. Za normálních okolností by Nikol Rýdlová trávila všední dopoledne na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni, kde studuje. Když se ale školy zavřely a předseda jablonecké Vodní záchranné služby ČČK, jejíž je členkou, vyzval k dobrovolnické pomoci, neváhala. „Nechtěla jsem ale do terénu, spíš sem do zázemí,“ vysvětluje rodačka z Jablonce. Také její kolegyně Marie Anna Marko je už delší dobu členkou ČČK, takže výpomoc bere podle svých slov jako samozřejmost. Nastoupila se zpožděním jen proto, že na začátku nouzového stavu pobývala v zahraničí.

Rozhovor s oběma dívkami přeruší další zvonění. „Český červený kříž, u telefonu Rýdlová, jak vám mohu pomoci?“ ohlásí se operátorka a po vyslechnutí přání volající ženy dodá: „Ano, určitě, od toho jsme tady.“

Telefonát trvá skoro dvacet minut, seniorka diktuje dlouhý seznam k nákupu, potřebuje také vyzvednout léky a přizná, že je čerstvě testovaná s podezřením na koronavirus. Znamená to, že vybraný dobrovolník bude muset při dodání dodržet přísnější bezpečnostní opatření, jinými slovy zahalit se od hlavy až k patě.

Sousedská pomoc vozí nákupy a léky tisícům seniorů. Zapojil se i Jiří Lábus

Domácí

Veterán na venčení

Nedaleko sídla spolku si dávám sraz se studentkou Eliškou Morávkovou. Půjdeme na procházku, ovšem s doprovodem – belgickým ovčákem Dykem. „Je to veterán,“ komentuje fakt, že Dýčkovi nebo Dykouškovi, jak mu také říká, je už šestnáct let. „Majitelka si na mě už zvykla a ví, že chci pejskovi pomoct. Instrukce od ní nemám, prostě mi ho předá a jdeme na vycházku. Na jak dlouho? To záleží na něm,“ mrkne na psa, kterému společnost cizího člověka nijak nevadí.

Foto: Petr Horník, Právo

Eliška Morávková vyfasovala venčení, což je pro ni – studentku veteriny – ideální.

Při práci nosí na ruce bílou pásku s červeným křížem, avšak členkou organizace není, přihlásila se až na výzvu. Venčení, které jí přidělili, považuje za ideální, studuje totiž Veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně. „Učím se teď jenom doma, tak jsem si řekla, že dopoledne bych tomu věnovat mohla,“ vykládá během procházky. Odpolední „směnu“ za ni převezme zase jiný dobrovolník.

Ne všechny úkoly se plní v terénu. V místnosti vedle kanceláře vedení spolku leží hromádky roušek zhotovených dámami, které to umějí se šicím strojem. Lidé z ČČK je pak zdarma rozdávají potřebným. „Stačí se jen poptat na Facebooku a vždycky nám je někdo ušije. Jsou lidé, kteří nám přivezou látky, a pak ti, kteří ušijí a dodají hotové roušky a látky na ně si zase odvezou,“ popisuje Kateřina Havlová a dodává, že nově připojených dobrovolníků společně s nadšenci pomáhajícími z domova je čtyři sta.

Jan Lízner roušky kus po kusu bere, jednotlivě je balí do igelitových sáčků a přidává k nim vytištěné instrukce, jak se o ochrannou pomůcku starat. „Vypomáhám prvním rokem, i když členem ČČK jsem asi tři roky,“ říká jeden z nejmladších dobrovolníků, jemuž nouzový stav přerušil poslední ročník základní školy. „Mám sedět doma, když můžu někomu pomoct?“ nadhodí.

Foto: Petr Horník, Právo

Přerušili mu poslední ročník základní školy, doma ale Jan Lízner sedět nechtěl.

Obědy vozí ve vlastním autě

Před jedenáctou hodinou začíná rozvoz obědů, které do dobrocentra dovezla místní jídelna. Jako první vyzvedává jednu z porcí paní Ivana. O publicitu příliš nestojí, prozradí alespoň, že je úřednicí na místním magistrátu a oběd nese seniorovi, kterého zná osobně. „Říkala jsem si, že to pro něj bude možná příjemnější, než kdyby za ním jezdil někdo cizí,“ přemítá. „Navíc máme povinnost se v práci střídat a já jsem dnes zrovna doma, tak na to mám čas,“ vysvětlí a nasedne do auta.

Rozvoz většiny obědů si bere na starost devatenáctiletý Petr Onodi. Křižovat Jablonec nad Nisou vyrážíme v jeho poněkud obstarožním Hyundai Getz. „Dostal jsem ho od dědy, který ho předtím totálně zlynčoval. Šel sice na kompletní opravu, jenže některé zásadní věci na něm stejně neudělali. Ale doveze mě, kam potřebuju,“ vypráví během jízdy po adresách, které po několika týdnech dobře zná. „Už jsem to jel mnohokrát, tak si ani nezapínám navigaci.“

Senioři na něj coby dobrovolníka v barvách ČČK reagují podle jeho slov dobře. „Zvlášť když jim vezu jídlo,“ směje se. „Teda musíte ho přivézt před dvanáctou, jinak jsou někdy nevrlí,“ dodává student prvního ročníku medicíny na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Do nemocnice by se jako začínající medik podle svých slov nedostal, tak se poohlížel po uplatnění v rodném Jablonci nad Nisou.

„Do call centra jsem nechtěl, tak mi nabídli rozvážení obědů,“ vysvětluje člen Vodní záchranné služby ČČK, který v létě hlídá dění na místní přehradě.

Lékaři bez hranic pomáhají doma

Stalo se

Od pacientů k seniorům

Jednorázový oblek, dvoje rukavice, štít, respirátor typu FFP2 (filtrující více než 95 % virů a bakterií), na hlavu čepici a na závěr ještě igelitovou vrstvu v podobě zástěry na zavázání. Sotva se Eliška Havlová trochu prospala po dvanáctihodinové noční směně v nemocnici, už se v sídle spolku souká do ochranného oděvu. Padl na ni totiž úkol dovézt nákup seniorce, která dopoledne hlásila, že ji, zatím bez výsledku, testovali na koronavirus.

„I když třeba nebude pozitivní, musíme k ní přistoupit tak, jako by byla,“ vysvětluje praktická sestra z liberecké nemocnice, zatímco se za pomoci své matky – ředitelky spolku – obléká. Jak to, že Kateřina Havlová vyšle na „nejnebezpečnější“ misi dne svou dceru?

Foto: Petr Horník, Právo

Ředitelka jablonecké pobočky ČČK Kateřina Havlová pomáhá do obleku dceři Elišce.

„Bohužel je k tomu nejpovolanější, protože pracuje mimo jiné na urgentním příjmu, kde stojí v první linii,“ vysvětluje ředitelka, která mimochodem studuje poslední ročník vysokoškolského oboru zdravotnický záchranář. „V rámci praxe jsem byla i na urgentu v Liberci a Eliška mi dělala šéfovou,“ s úsměvem poznamená.

Eliška Havlová nic nepodcení a dezinfekcí postříká dokonce i kliku dveří bytového domu, kam objednávku dovezla

Její dcera dobrovolničí už devět let, jezdila na různé kurzy a tábory, nejprve jako účastnice, pak instruktorka. Pomáhala i se sháněním nových dobrovolníků.

V krizi bychom ani nešli domů

Když už má Eliška Havlová „brnění“ na sobě, nejistě si poklepe na stehno. „Mami, technická, klíče od auta zůstaly v kapse u kalhot,“ zavolá na Kateřinu Havlovou, která má naštěstí u sebe rezervní klíče.

„Tady jsou léky a tady nákup,“ podává Martin Rethy tři nachystané igelitky označené červeným křížem.

Eliška Havlová nic nepodcení a dezinfekcí postříká dokonce i kliku dveří bytového domu, kam objednávku dovezla. Seniorka je za pomoc vděčná, ale doma to zjevně nemá jednoduché, protože sousedé z přízemí na ni během předávky pokřikují: „Byla jste u doktora, že? Jste určitě nemocná a teď nás tady nakazíte!“

Ale to už není starost dobrovolnice, která se po vyřízení úkolu ještě venku na ulici vysvleče do civilu a použité pomůcky sváže do igelitového pytle.

„Bez nově přihlášených dobrovolníků bychom se v této době neobešli. Možná bychom to nějak zvládli, ale bylo by to velice náročné,“ přiznává ředitelka Kateřina Havlová.

Přestože se situace zlepšuje, ona a pár dalších lidí mají už několik týdnů připravené v sídle spolku evakuační zavazadlo pro případ, že by se z důvodu nákazy museli izolovat. Pomoc ostatním je na prvním místě. „Abychom mohli nepřetržitě fungovat, nešli bychom v takovém případě domů,“ vysvětluje. „Náš úkol je zůstat co nejdéle v chodu.“

Související články

Lékaři bez hranic jsou na krize zvyklí

„Jako bych přijel z jedné mise na druhou,“ říká farmaceut Stanislav Havlíček, který se na začátku března vrátil z tříměsíčního pobytu v Jemenu. Z válkou...

Poslední mohykáni učňovských oborů

Nedostatek řemeslníků je problém a nejspíš bude i nadále. Mladí lidé se na učiliště nehrnou. „Řezníků u nás máme dost,“ říká sice učitel Jan Jirák ze Středního...

Výběr článků

Načítám