Jsem proti očkování, ale musím do fitka aneb Jeden den s očkobusem na Ústecku

Je to jeho poslední výjezd po dvou měsících trmácení po zastrčených koutech Ústeckého kraje. Zda bude z nemocnic sdružených pod Krajskou zdravotní, a. s., vyjíždět dál, nebylo v době reportáže ještě rozhodnuto.

V Petrovicích, úhledné obci nedaleko hranic s Německem, žije trvale 932 obyvatel, z toho 507 lidí nad 16 let. Z nich se zatím nechalo očkovat alespoň jednou dávkou vakcíny proti covidu 310 lidí, což je lehký nadprůměr v rámci Česka. Zcela neočkovaných však tady zbývají skoro dvě stovky. I když jich dnes několik desítek ubude, pořád tady zůstane hodně kandidátů na nákazu koronavirem.

„Je to takový benefit, služba navíc pro naše občany. Nesetkala jsem se s tím, že by to někomu vadilo,“ říká starostka Andrea Kortanová, která měla zájem, aby si v její obci udělala mobilní ordinace zastávku. Využili toho i přespolní, kterým se nechtělo čekat na registraci, a do Petrovic si zajeli, aby to měli rychle vyřízené.

Řidič autobusu vyndá a nastartuje dieselový generátor, který napájí všechny elektronické přístroje uvnitř a burácí jako silný motocykl. A zatímco si jde zakouřit, posádka rozdává přítomným formuláře k vyplnění. Očkobus dorazil do Petrovic s předstihem před avizovanou 14. hodinou, rychle se však u něj vytvořila fronta asi dvaceti lidí.

„Prosím vás, nevíte, jak se to tady řeší?“ přistoupí ke mně sedmadvacetiletý Tomáš, oblečený celý v černém. Ukážu na hromádku formulářů a půjčím mu i propisku. Lejstro si položí na betonový sloupek oplocení blízké restaurace a při vyplňování se svěří, co ho přimělo přijít.

„Abych nemusel řešit kraviny okolo práce v zahraničí. A samozřejmě chci jít do hospody, aniž bych se musel testovat,“ říká mi mladý muž z Litvínova, jenž pendluje za prací do Německa.

Když se zeptám, zda za jeho rozhodnutím nestojí taky obava z nemoci, ušklíbne se: „Ne!“ Očkování mu přišlo zbytečné, dokud na něj nemusel. „Teď už asi nastal čas. Ale jinak proti vakcínám nejsem. Nemyslím, že by mě měly zabít nebo tak něco,“ ujišťuje.

Kdo je na řadě, zasedne nejdříve s vyplněným formulářem před administrátorku. Lékařka Andrea Matzke, která společně s druhou administrátorkou sedí přes uličku, ho pak vyzpovídá: „Nemocný nejste? Teplotu nemáte? Alergický nejste? Na ředění krve nic neberete? V posledních čtrnácti dnech žádné očkování nebylo?“

Když je „uschopněn“, popojde si v autobusu na místo pro kočárky, kde mu zdravotní sestra Petra Molčanová píchne vakcínu. I s krátkým odpočinkem na sedadle si uvnitř vozu pobude nanejvýš deset minut.

Když se jich administrátorka na úvod ptá, jakou vakcínu si přejí, neboť je na výběr Pfizer, Moderna i jednodávková od Johnson & Johnson, mnozí jen bezradně pokrčí rameny: „Já vůbec nevím.“

Ačkoli se už od ledna v médiích neustále probírají vlastnosti té či oné vakcíny, zjevně to mnozí vůbec nebrali na zřetel. Přišli prostě na očkování a hotovo. „S tím se setkáváme na vesnicích i ve městech. Můžeme jim to akorát vysvětlit a doporučit,“ poznamenává Věra Sloupová, která pracuje ve zdravotnictví přes 40 let.

Poslední zájemci ve frontě se dostávají na řadu kolem tři čtvrtě na tři, kdy už měl být očkobus na cestě do Trmic. Jako úplně poslední, pětatřicátý, vybíhá z restaurace číšník, u něhož jsem si před hodinou a půl objednával jídlo. „Donutila mě práce, jinak bych nešel ani za boha,“ netají svůj názor. „Byli jsme k tomu v podstatě dotlačeni.“

Teprve když jsou hotovy všechny administrativní úkony, Věra Sloupová zahlásí: „Jsme všichni? Tak můžeme jet!“ Očkobus se vydává na další zastávku a šuplíky s lékařskými proprietami mu do toho na rozbitých silnicích drnčí do rytmu.

Věra Sloupová zavzpomíná, jak vypadaly výjezdy ještě tak před měsícem: „U nás v nemocnici se dodnes smějí mému výroku, že kam jsme s autobusem přijeli, tam lidi drželi kohoutům zobáky, aby nekokrhali.“

Změnu situace doloží čísly: „Za celé odpoledne jsme tehdy aplikovali třeba dvacet dávek. Včera na Lounsku 286.“

Potvrzuje přitom názory lidí, které jsem sám zaznamenal. Tedy žádné velké obavy z covidu nebo solidarita s ostatními, hlavně snaha vyhnout se restrikcím. „Nechtějí platit za výtěry,“ konstatuje Věra Sloupová.

Vzpomene také na letní dny, které proseděla v očkovacím stanu v Předlicích či v Trmicích, kam dorazilo sotva 25 lidí za odpoledne. Někteří pro vakcínu, jiní si přišli zanadávat.

„Pokřikovali na nás, že je očkuje bůh, že pácháme genocidu a jak se vypořádáme se svým svědomím.“ Lékařka Andrea Matzke průběžně doprovází mobilní očkovací tým už několik měsíců a má proto podobné zkušenosti. „Zažila jsem pár hluchých výjezdů. Dvakrát nepřišel z ulice nikdo, ani jeden jediný člověk. Teď je to docela fajn, přijde mi to alespoň produktivnější,“ říká jednatřicetiletá neuroložka z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.

I ve svém nejbližším okolí má podle svých slov hodně odmítačů. Na debaty s nimi už ale ztratila chuť. „Přešlo mě to, protože oni za očkováním vidí úplně jiné důvody. Obavy o zdraví přitom jako důvod vůbec neberou.“

Očkobus zastavuje s půlhodinovým zpožděním v průmyslovém areálu v Trmicích, které přímo sousedí s Ústím nad Labem. Na zastávce už spořádaně čeká dvacet lidí, dělníků z místních továren.

„Tak se hezky uvolněte, ať vás to nebolí,“ říká zdravotní sestra Petra Molčanová paní Janě, která přišla první na řadu.

„Mně nevadí injekce,“ ujišťuje. Když se po vpichu na chvíli posadí na sedadlo, na rovinu mi sdělí: „Já jsem proti očkování. Přimělo mě jenom to, že mám doma malého kluka, potřebuju chodit cvičit do fitka, a abych tam mohla, přišla jsem na injekci.“

Její partner Václav jí přizvukuje: „Fitko. Nic jinýho. A pak ještě do nemocnice, kdybychom tam náhodou měli syna a nechtěli nás za ním pustit. Přítelkyně se dočetla, že někde se už něco takového stalo.“

V covid příliš nevěří. „Byl jsem v kontaktu se dvěma lidmi, kteří skončili na ‚jipce‘, a stejně jsem to nechytil,“ vykládá Václav.

Zaměstnavatelé z průmyslové zóny ale zjevně v covid věří, proto si zastavení očkobusu vyjednali. Perlička je, že pracovníci z továrny na výrobu nářadí se povětšinou dostavili ve stejnokroji, jehož zadní stranu zabírá velký nápis „Držte si odstup 2 metry“ a vpředu na prsou pak sdělení „Pokud to dokážete přečíst, tak jste moc blízko“.

„Budete na nás něžná?“ ptá se jedna výřečná pracovnice zdravotní sestry. Po očkování prohlásí, že chtěla „náplast s nějakým hrošíkem nebo tak něco“, a pak začne vzdychat a ostatní spolusedící průběžně informovat: „Už mě to bolí! Au, celá ruka. To je v prdeli. Je to horší než injekce do zadku, co dostávám!“

Do poradny pro občanství, která se nachází v centru Trmic, přijíždí autobus vyzdobený včelkami už se čtyřicetiminutovou prodlevou vůči harmonogramu. Na chodníku přešlapuje v chladném počasí třicítka dalších zájemců. Směna bude ještě dlouhá. „Dneska tu naštěstí máme teplo,“ komentuje Věra Sloupová fakt, že interiér autobusu je příjemně vyhřátý.

„Včera jsme strávili v šesti stupních devět hodin, v pracovních botách mi úplně zmrzly nohy,“ vysvětluje vedoucí týmu, proč dneska obula teplé zimní boty.

„Copak se včera v autobusu netopilo? divím se. „Ono záleží, jak který řidič,“ vysvětluje Věra Sloupová a požádá o otevření dveří dalším zájemcům o vakcínu. Mimochodem dnešní šofér očkobusu očkovaný není, kdyby vás to zajímalo…