Evropská muzea už shromažďují předměty, které symbolizují karanténu

„Od chvíle, co jsme se dozvěděli, že budeme mít karanténu, probírali jsme, co bychom měli uchovat pro budoucnost. Je to tak mimořádná zkušenost!” říká Beatrice Behlenová z Londýnského muzea, které zachycuje život v britské metropoli.

Muzeum vyzvalo obyvatele Londýna, aby mu věnovali předměty, které podle nich karanténu symbolizují.

„Může to být něco, co vám přirostlo k srdci, například vaše pantofle, které jste denně nosili,” uvádí Beatrice Behlenová. Nebo něco, co odráží novou praxi, neboť lidé se pustili do pletení či vaření a dokonce i do šití roušek.

Muzeum tak už získalo sklenici domácí zavařeniny nebo řehtačku, která měla sloužit k co největšímu rámusu, když vždy ve čtvrtek večer obyvatelé města vzdávali čest zdravotníkům.

Podle Behlenové nejde ani tak o samotný předmět, jako spíše o to, jakou cenu má pro jeho vlastníka. „V budoucnu nám to pomůže ilustrovat, co se dělo,” vysvětluje.

Jak ale ukázat, co lidem v době karantény chybělo? A to jak některé produkty, tak především možnost vídat se s přáteli a rodiči.

V odpovědi na výzvu další londýnské kulturní instituce, Muzea domova (Museum of the Home), jedna rodina popsala, jak před sváteční stůl umístila monitor, aby mohla v přímém přenosu sdílet velikonoční hostinu se svými blízkými.

Jiná rodina zase přestavěla svůj obývací pokoj na krejčovskou dílnu, aby mohla vyrábět ochranné kombinézy pro zdravotníky, jimž se nedostávalo potřebného vybavení.

„Ukazuje to, jak se lidé umí přizpůsobit situaci,” vysvětluje ředitelka muzea Sonia Solicariová. Po uzavření škol se z mnoha obývacích pokojů staly učebny, tělocvičny i kadeřnické salony.

Amarjit chápe svůj viktoriánský dům v Londýně jako palác, stal se pro ni teď vzácnějším než kdykoli dříve, protože se v něm nyní odehrává v zásadě všechno. Alex, který žije sám v malém bytě, má zase pocit, že je zavřený ve vězení, a slyší sousedy o patro níže, jak se neustále hádají.

„Je to opravdová sbírka pocitů a emocí, fotografií a svědectví, které může být pro muzeum velmi těžké zachytit,” komentuje příspěvky obyvatel města ředitelka Solicariová.

Podobné iniciativy se zrodily téměř všude. Ve Švédsku například stockholmské Nordiska museet shromažďuje postřehy dětí o jejich každodenním životě, o tom, co si myslí o situaci a jak si představují budoucnost.

Muzeum města Vídně získalo na 1800 příspěvků ukazujících, jak pandemie narušila život obyvatel rakouské metropole.

„Musíme zachytit tyto události, abychom za 100 let mohli vysvětlovat, co se dělo. Když to neuděláme hned, riskujeme, že se vzpomínky vytratí,” vysvětluje v Belgii Sarah Lessirová, koordinátorka dalšího projektu nazvaného Archívy karantény. Ten zachycuje četné iniciativy, jako jsou skupiny vzájemné pomoci na facebooku nebo virtuální oslavy Prvního máje.

Složitá doba inspirovala také umělce. V Barceloně založili tři mladí publicisté účet na instagramu. Zachycuje zatím přes 900 uměleckých děl, která byla vytvořena v době pandemie.