Článek
Nákaza záškrtem byla poprvé po 27 letech na našem území detekována v roce 2022. Zatímco za poslední dva roky bylo evidováno 12 případů, letos už šest. Naneštěstí nejde o jedinou „dětskou“ nemoc, která bývá považována za takřka vymýcenou. Státní zdravotní ústav uvádí, že letos bylo evidováno nejvíce případů nákazy černým kašlem za deset let, k 3. březnu jich bylo 1666, přičemž počet nových případů stále stoupá – v týdnu na přelomu únoru a března jich bylo 449.
Příčin je více, což komplikuje boj – a tady je nutné skutečně mluvit o boji –, protože jde o smrtelné nemoci. V dobách socialistického Československa se dařilo tyto nemoci postupně potlačovat, byť i tehdy vyprchávala účinnost vakcín a v populaci byl mnohem větší podíl neočkovaných proti dětským nemocem, protože plošné očkování přišlo až po druhé světové válce. Očkování se důrazněji prosazovalo a lidé si byli více vědomi toho, jak jsou tyto nemoci nebezpečné, takže proočkovanost byla vysoká. Navíc byla společnost hodně uzavřená, takže méně hrozilo, že se k nám dostanou neočkovaní, nebo dokonce nakažení.
Uzavření hranic, o kterém sní rasističtí xenofobové, je nereálné a řešení by nepřineslo. Problémem je klesající proočkovanost, daná nedůsledným prosazováním povinnosti nechat děti očkovat. Ve společnosti přibývá odpůrců očkování, což jasně ukázala epidemie covidu-19. Během ní bylo antivaxery slyšet nejvíce, odpůrci očkování tu však byli už dříve. Rekrutovali se především z řad vyznavačů alternativního stylu života a ezoteriky, ale najdeme mezi nimi i extrémní pseudoliberály, kteří si myslí, že mají právo o všem rozhodovat sami a stát a úřady jim nesmějí do ničeho kecat.
Tito sobci i pomýlené biomatky by si měli uvědomit smutnou pravdu – kdyby nebylo očkování plošné a povinné, nemuseli by tu být. Možná by umřeli na nějakou dětskou nemoc sami nebo by jí podlehli jejich rodiče, takže by se ani nenarodili. Za vakcinaci by měli být skoro všichni vděční, i když bohužel existují případy, že někdo při očkování umře nebo si nese trvalé následky. To je smutné, ovšem počet lidí, kteří by umřeli nebo si nesli trvalé následky po prodělání těchto nemocí, protože se neočkovali, by byl mnohonásobně vyšší. Tady je potřeba klást důraz na vývoj bezpečnějších vakcín.
Selhává však i stát, a to hned v několika rovinách. Očkování musí být dostupné. Nemůže se stát, že vakcíny – jako nyní v případě hexavakcín účinných proti černému kašli – dojdou. Pokud se ví, že účinnost vyprchává po deseti až dvaceti letech, mělo by se zavést povinné přeočkování i ve vyšším věku, než je deset let. Musí na to ovšem být dost pediatrů.
Dospělé k přeočkování nejen nikdo nenutí, ale s výjimkou těhotných ani nevyzývá, navíc by si museli za přeočkování platit. Obé je špatně. Platit nikdo nebude a lidem je potřeba připomínat, že se mají přeočkovat. Oni o tom mnohdy ani nevědí, protože očkovací průkazy se staly přežitkem. V digitální době jím skutečně jsou, ale proč tu už neexistuje digitální očkovací průkaz pro všechny vedený na stát napojeným úřadem? U něj by nebyla potřeba ani nějaká supervysoká ochrana. Údaje by mohl zapisovat jen lékař a očkovanému by aplikace poslala na vyžádání výpis nebo by ho informovala na mobil, že mu očkování vypršelo.
Výrazně chybí lepší edukace. Nemám na mysli apelativní kampaně, které všechny znechutí, neboť jsou za nimi patrné snahy farmaceutických firem si vydělat na prodeji očkovacích látek. Málo se mluví o nebezpečí těchto nemocí a o významu očkování. A moc se nechávají šířit nebezpečné alternativní biobludy. Očkování taky musí být dostupné bez objednání, protože je v zájmu společnosti – je to levnější než léčba nakažených.
A pak je tu to poslední, co všichni neradi slyší, ale je to tak – je-li něco povinné, musí se to vyžadovat. Rodič, který nenechá své dítě očkovat a ohrožuje tak ostatní – dospělé, jimž už ochrana vyvanula, i děti, a to nejen vlastní – protože očkovat nelze hned po narození – měl by být sankcionován a jeho dítě naočkováno. Svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda druhého. Vyznávání pochybných názorů na tomto nic nemění.