KOMENTÁŘ: Selhání USA bylo zpravodajské, vojenské i politické - Alex Švamberk

Tálibán tak potvrdil starý výrok, že hornatý Afghánistán se dobýt nedá. Nepovedlo se to Britům, Sovětům a nyní tam porážku utrpěli Američané.

Poslední fatální selhání je zpravodajské. Američané nezvládli včas evakuaci, protože nepředpokládali, že by Tálibán postupoval tak rychle.

Od dobytí prvního provinčního hlavního města, jímž byl Zarandž na hranici s Íránem, stačilo Tálibánu deset dní, aby vstoupil do Kábulu.

Ještě v půlce minulého týdne přitom američtí představitelé mluvili o tom, že Kábul padne do 90 dnů, sýčci mluvili o dnech třiceti.

Američané neměli dobré informace ani o vycvičení a kvalitách afghánských bezpečnostních sil.

Nalili do nich miliardy dolarů, vyzbrojili a vybavili je velkým množstvím nejrůznějších vozidel včetně lehkých bitevních a značným množstvím vrtulníků; celkem mělo afghánské letectvo přes dvě stě strojů. Výzbroj však často zůstávala ve skladech a afghánští vojáci se vzdávali bez boje.

V USA ani netušili, jak početné jsou ve skutečnosti afghánské síly, i když platili jejich příslušníky.

Vědělo se, že avizovaných 300 tisíc to není, protože mnozí velitelé měli v seznamech mrtvé duše, aby získali více peněz. Ale mnozí byli v armádě a u policie na půl úvazku, byli jejími příslušníky, když zrovna nebyla žádná práce.

Proto když říká Joe Biden, že i kdyby se Spojené státy teď nestáhly, byl by konec za pár let stejný, má pravdu.

Už před třemi lety se objevily analýzy zpravodajských služeb, že vyhrát válku v Afghánistánu nejde, letos byl navíc Tálibán nejsilnější a nejpočetnější od roku 2001.

Biden se tak pohyboval mezi Charybdou v USA, tedy neoblíbenou a nekonečně prodlužovanou nákladnou válkou, a Skyllou, čili rychlou porážkou, která nastala.

Hlavní příčina porážky však tkví ve špatné politické strategii, což se ukázalo nejen v Afghánistánu, ale už dříve v Iráku nebo Libyi.

Spojené státy umějí poznat žábu na prameni. Saddám Husajn zaútočil na Írán i Kuvajt a likvidoval šíity a Kurdy, Muammar Kaddáfí nejen vládl Libyi tvrdou rukou, ale také podporoval teroristy, a Tálibán poskytl Usámu bin Ládinovi a al-Káidě bezpečné zázemí a ještě jim umožnil na svém území cvičit radikály.

USA dokázaly tyto vůdce a jejich struktury zničit, jenomže jim chyběl další plán, jak zemi proměnit. Rozvrácené struktury nenahradily nové, hlavně se sázelo na uspořádání svobodných voleb, v nichž si lid vybere svého vůdce.

Jenomže to nefunguje v etnicky, nábožensky a klanově rozdělených zemích bez demokratických tradic, kde se hlasuje podle rodové příslušnosti a konfese.

Výsledkem bylo sporné zvolení slabého a zkorumpovaného Ašrafa Gháního, o němž se říkalo, že ovládá leda Kábul; a jak se ukázalo, ani ten ne. Američané nedokázali včas najít skutečné lídry, které by lidé respektovali, za nimiž by šli.

Ne náhodou Rusko vsadilo v Sýrii na Bašára Asada a v Libyi podporovalo Chalífu Haftara, což jsou postavy sice sporné, leč jde o skutečné vůdce. Prosazování demokracie a zdůrazňování ženských práv je chvályhodné a důležité, ale situaci v Afghánistánu neřeší.

Klanově, kmenově a etnicky rozdělenou zemi spojuje jediné – islám, čehož taky Tálibán využívá. Udělal to už v devadesátých letech, kdy se mu podařilo ovládnout většinu země, a dělá to i nyní. V čele Tálibánu stojí duchovní.

Afghánskou kulturu nepochopila ani americká armáda. Ta sice po letech našla účinný způsob, jak vést asymetrické konflikty, kdy se země pokryje množstvím základen a předsunutých outpostů.

Pokud je nějaký napaden, nasadí se proti útočníkům letectvo a případně se tam vzduchem přisunou posily.

Jenomže tato taktika nepočítala s tím, že Afghánci sice budou do poslední kapky krve hájit svou vesnici a své údolí, ale nebudou ochotní někde na opačném konci země bojovat za vládu, nota bene zkorumpovanou.

To, že Tálibové táhli celou zemí, má dva důvody – dobývání sjednocuje, ale hlavně rozuměli tomu, za co bojují; za islám.

Promyšlená taktika boje přestala fungovat, když se od jara začala stahovat americká armáda, jejíž důstojníci dokázali rozhodnout, kdy a jak postupovat, což se afghánští nenaučili.

S americkými vojáky také odešli najatí specialisté, kteří se starali o letadla a vrtulníky. Nasazení vzdušných sil také brzdily cílené vraždy pilotů táliby.

Výsledkem je, že nad jednou z nejsofistikovanějších armád světa vybavenou početnými drony i bojovými letadly páté generace s vlastnostmi stealth, vyhrála armáda bez uniforem vyzbrojená kalašnikovy a RPG.

Kladla nálože u silnic a k přepravě používala pick-upy s namontovanými kulomety. Tento úspěch je vzpruhou pro všechny džihádisty po celém světě, protože vidí, že se Velký satan, tedy USA, dá porazit.

A chtěl-li Joe Biden stáhnout vojáky, aby mohl účinněji bojovat s džihádisty v Somálsku, v Idlíbu a Iráku, tak jim neměl dávat vzpruhu v podobě chaotického úprku z Kábulu.

Útěk z Afghánistánu je také špatným vzkazem pro spojence USA, že se k nim Washington obrátí zády, když mu připadá další podpora zbytečná. Syrské vedení věřilo, že když bude nejhůř, tak Moskva zasáhne, a ona to udělala.

A chce-li se soustředit Washington na soupeření s Čínou, pak by neměl vyklízet pozice v zemi, kde už působí čínské těžařské firmy. ČLR už avizovala, že vládu Tálibánu uzná a vyplní tak vakuum po USA.

Spojenectví s radikálním hnutím může působí překvapivě, když se Peking bojí radikálního islámu a tvrdě potlačuje muslimské Ujgury.

Zase má ale už od osmdesátých let vazby na afghánské mudžáhidy, jimž dodával zbraně v jejich boji proti Sovětům.

A otázkou lze, jaký bude mít pád Kábulu dopad na americkou společnost a potažmo na zahraniční politiku. To, že si Američané přáli neoblíbenou vleklou válku ukončit, neznamená, že nebudou bolestně pociťovat porážku.

Možná to zesílí beztak silné touhy po izolacionismu, aby se USA přestaly starat o celý svět a soustředily se na sebe.

V zemi taky zesílí politické pnutí – nelze zapomínat, že prohraná válka v Afghánistánu byla jedním z důvodů, proč se rozpadl Sovětský svaz.