Článek
Dnes mě zase potěšilo, že mě řadí mezi přátele Ruska. Ohradit se však musím proti jeho slovům, že Rusko hájím, zatímco nemilosrdně tepu USA. Ani jedno není pravda.
O USA totiž téměř nepíšu, málo je znám. Jejich imperiální politiku ale odmítám už padesát let. Začalo to vietnamskou válkou, kdy jsem v noční Paříži s francouzskými kamarády vylepoval plakáty proti americké agresi a utíkal před policajty.
Moje kritika USA pak pokračovala kvůli jejich účasti na vojenském puči chilského generála Pinocheta v roce 1973 a kvůli invazi USA na malý ostrov Grenadu v roce 1983, který armáda USA pak okupovala. Více sleduju zahraniční politiku USA až posledních 25 let, kdy se americké vlády snaží pro USA co nejvíce ukrojit z rozpadajícího se SSSR a jeho impéria. Proto podporovaly Jelcina, a ne Putina.
Už jen bombardování zbytkové Jugoslávie, pomoc kosovskoalbánské armádě UÇK a jejímu vyhánění Srbů z Kosova a také podpora vládám ve Vilně, Rize a Tallinu při kulturním a politickém útisku ruskojazyčného obyvatelstva (v Lotyšsku a Estonsku tvořilo až polovinu obyvatelstva) by mi k odmítání politiky USA stačilo.
A stálá podpora USA protipalestinské a apartheidní politice státu Izrael taky.
Pak ale přišel Aghánistán a invaze do Iráku, před pár lety Sýrie, Egypt, Libye a odpovědnost USA za vznik Islámského státu. Nakonec tu byla otevřená podpora USA Molotovovým koktejlům na Majdanu a tamní státní převrat, který nastolil kyjevskou vládu. V ní se v protiruském štvaní spojili oligarchové se svými soukromými armádami, Pravý sektor, další fašistické skupiny a válkychtivá Julie Tymošenková a snažili se zakázat ruštinu, i když sami často ani jiným jazykem nevládnou. Oslava Stepana Bandery a nacistické symboly pak vyvolaly hnutí obyvatel Krymu za odtržení od Kyjeva a připojení k Rusku.
Stále nevím, jaké mezinárodní smlouvy a závazky Ruská federace porušila, většina výtek v tomto směru je nepravdivých a případně lživých. Mám však za pravděpodobné, že porušila Chartu OSN a rusko-ukrajinské smlouvy uzavřené podle budapešťského memoranda z roku 1994, které však samo žádnou smlouvou není. Dílky tomu ale přechod Krymu k Rusku nebyl krvavý, což je ovšem značná hodnota.
Nově také více sleduju poměry v USA, včetně vad na kráse americké demokracie. Obamu přitom považuju za nejlepšího poválečného prezidenta USA, nepřijatelní pro mne byli i Kennedy a Clinton (hlavně s Albrightovou). Znepokojují mě tvrzení české pravice o společných „euroatlantických“ hodnotách.
Je jistě žádoucí, aby se Evropa a USA i v tom přibližovaly, jenže americká spolčenost je více založena na náboženství a na pocitech lidí, na retribuční (odplatové) justici včetně trestu smrti, na síle individua a jeho právech, hlavně majetkových, na dobročinnosti (ne na povinné solidaritě), na volné soutěži všech se všemi a ovšem na americké převaze ve světě. Cesta sbližování bude ještě dlouhá.
USA a Ruská federace jsou kapitalistické státy, v tom je, přes různost společenských poměrů, jejich podstata. Bylo by však zpozdilé říci, že americké či ruské problémy se vyřeší až nějakou revolucí a do té doby se jimi zabývat nebudeme. Demokratický základ mají jak USA, tak Rusko.
Musel jsem si teď „zatepat“ vůči Americe, když už Jiří Pehe ne zcela pravdivě napsal, že tepu USA. Rusko znám přitom mnohem lépe a Ruskou federaci často i veřejně kritizuju. A nejen za určitou moc oligarchů, Putinem však dost oslabenou, nýbrž i za podporu kozákům, jichž je Putin vrchní velitel, za uctívání pravoslavné církve a carské šlechty a také za byzantinskou pompu, která je ovšem slabým čajíčkem ve srovnání s pompou v Kyjevě. Tam prezident Porošenko a malá holčička, stojíce vedle sebe na pódiu, mají pravou ruku na srdci a levou vztyčenou a volají „Sláva Ukrajině“.
Odporný mi je nejen ruský státní nacionalismus, homofobie, antisemitismus a protikavkazská xenofobie, ale ještě více autoritářský způsob vládnutí, omezující (pomocí zákonů, někdy dokonce převzatých z USA!) občanská práva a demokratické svobody, hlavně právo na svobodu shromažďování a sdružování.
Odsoudil jsem ale i pozdní vojenský zásah Kremlu v Jižní Osetii, kde Rusko mělo posádku. V srpnu 2008 tam vtrhla gruzínská armáda a vraždila bezbranné osetínské civilisty, Západ z toho byl jen rozpačitý, v USA zvedly klacek na Putina.
Dlouhý by byl seznam mé kritiky ruských poměrů. Moje kritika na adresu ruského politického systému a tamních poměrů je ale slabší, rád to uznávám, než mé zásadní odmítání poměrů na Ukrajině, i když i tam existují zbytky demokracie. Politika Kremlu je jistě založena na občasném klamání lidí v Rusku i ve světě, ale kyjevská propagace její „protiteroristické operace“ za současného bombardování a ostřelování ulic Doněcka hraničí v mých očích se zločiny proti lidskosti. K odmítání těchto zločinů se snad začíná přiklánět i EU, zejména její hlavní mluvčí Angela Merkelová. Západní vlády se dlouho tak bály Majdanu, že podporovaly Porošenka a další oligarchy a fašismus na Ukrajině nějak „neviděly“. Za proamerické vrtichvosty v EU se stydím.
Velmi mě potěšily čtenářské reakce. Více než nesouhlas s Jiřím Pehe oceňuju hojné odmítání jeho manichejského boje dobra se zlem a světla s tmou, vyjádřené pošetilým a nebezpečným výrokem „Raději se mýlit s USA než mít pravdu s Ruskem“.
Černo-bílé vidění světa ohrožuje demokracii v ČR a v celé EU.
Petr Uhl
Novinář, politik a významná postava disentu Petr Uhl se narodil v roce 1941 v Praze, kde v roce 1968 absolvoval ČVUT jako strojní inženýr. V roce 1969 byl odsouzen na čtyři roky do vězení za svou činnost během pražského jara. Na dalších pět let ho soud poslal za mříže v roce 1979 poté, co se angažoval v Chartě 77, kterou spoluzakládal.
Po roce 1989 působil jako poslanec Federálního shromáždění za Občanské fórum, později Občanské hnutí. Od roku 2002 byl členem Strany zelených, z níž v roce 2007 vystoupil, protože nesouhlasil s jejím vstupem do vlády Mirka Topolánka. V letech 1998 až 2001 působil jako zmocněnec vlády pro lidská práva a zároveň předseda Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, a také náměstek místopředsedy vlády pro lidská práva. V roce 2003 zasedl do Rady České televize.
Jako novinář působil od roku 1990 do roku 1994 v ČTK, z toho dva roky jako její ředitel.
V letech 1996 až 1998 a 2001 až 2013 byl redaktorem deníku Právo, kam i nadále přispívá publicistickými články.
Je manželem současné veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové.
Třeba Rusové nebo Rusko Jiřímu Pehe moc ublížili a Američané či USA mu pomohli, to bych i pochopil. Když jsem při svém prvním věznění v letech 1969–1971 večer uléhal v cele ruzyňské věznice, cítil jsem se ohrožen nenávistí vůči režimu a jeho protagonistům. Jako člověk nevěřící v boha jsem dlouhé týdny místo spánku hledal argumenty, abych té nenávisti nepropadl. Bylo jich naštěstí hodně.