POLEMIKA: Odmítáme podrážet Izrael - Topolánek, Kohout, Svoboda, Vondra

V článku pod burcujícím názvem Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií? (Právo 23. 5.) se signatáři opakovaně odvolávají na přátelství a strategické partnerství mezi námi a Izraelem. Neopomenou ani připomenout svůj podíl na tomto stavu.

Také my jsme se během našeho veřejného působení podíleli na budování přátelských a výjimečně dobrých vztahů s Izraelem. Činili jsme tak proto, že Izrael považujeme za našeho spojence, jedinou opravdu demokratickou zemi na Blízkém východě, s níž sdílíme nejen hodnoty, ale i bezpečnostní zájmy. Vláda, ve které tři z nás působili, zahájila s vládou Izraele pravidelné bilaterální strategické konzultace. Právě proto s názory našich kolegů nesouhlasíme.

Místo mediálního výstřelu bychom očekávali, že ministr zahraničí konečně rozhodne o přestěhování české ambasády do Jeruzaléma, hlavního města Izraele. Hlava českého státu to mnohokrát verbálně slibovala, ale vláda kvůli pasivitě a alibismu ministra zahraničí zatím neudělala nic. Strategické partnerství se neměří slovy, ale činy.

Autoři přicházejí s tvrdou kritikou izraelské vlády, která do funkce nastoupila teprve minulý týden. Odvolávají se na právo přátel kritizovat jeden druhého. S tím nemůžeme než souhlasit. Mezi přáteli je však důležitý nejen obsah, ale i forma. Chceme-li příteli a spojenci sdělit něco nepříjemného, učiníme to z očí do očí, a ne veřejně přes média. Zkritizovat blízkého spojence v článku, který podepíše odpovědný člen vlády, je spíš urážka a podraz.

Autorům se navíc podařilo urazit ne jednoho spojence, ale rovnou dva. V textu se staví proti americkému mírovému plánu, který dříve označili naši nejvyšší ústavní činitelé včetně ministra Petříčka za dobré východisko pro další jednání a jehož kritiku Česká republika nedávno v EU zablokovala.

Plán prezidenta Trumpa není samospasitelný, ale ukazuje cestu ze slepé uličky, charakterizované nechutí Palestinců k přímému jednání s Izraelem. Je cestou, která by měla přivést palestinskou samosprávu k jednacímu stolu a k tomu, aby konečně přijala zodpovědnost za vlastní stát, kterou odmítla v letech 1947, 1967, 1978, 2000, 2001, 2005, 2007, 2012 a 2015.

Klademe si otázku, co přesně tak vehementně a obsáhle – na celé polovině novinové stránky – autoři kritizují. V podstatě jde jen o jeden ze směrů v rámci vnitřní izraelské debaty o tom, jak dál ve vztazích s Palestinci a Palestinskou národní správou. Debaty intenzivní, občas až extrémně vyostřené, ale zdaleka neukončené.

K tomu přidávají směs nesourodých postřehů – co mají s tématem článku do činění lidská práva Palestinců v uprchlických táborech v okolních zemích, je mimo naše chápání. A odpověď na dramatický dotaz, „jaká občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva mají mít ne-občané ne-židé v de iure židovském státě“, je možné snadno vyhledat na internetu – stejná jako jejich židovští spoluobčané.

Hlavní problém s textem našich kolegů totiž je, že typ přátelství, na který se odvolávají, vyžaduje i pochopení kontextu, v němž se náš přítel pohybuje. To je to, co v kritizovaném textu chybí a co nenahradí letmá zmínka o „vládě hnutí Hamás, designovaného celou EU jako teroristická organizace“.

Autoři neříkají nic o tom, jak dlouho trvalo, než se v EU podařilo tento závěr prosadit. Opomíjejí ohrožení Izraele Iránem sponzorujícím hnutí Hizballáh, který Evropský parlament dodnes nezařadil na seznam teroristických organizací (na rozdíl od vlády SRN, která to nedávno udělala).

Autoři mlčí o teroristických útocích a intifádách. V článku není ani zmínka o tom, že poslední volby na palestinských územích proběhly v roce 2006 a že Mahmúd Abbás, kterého svět považuje za legitimního prezidenta palestinské samosprávy, byl zvolen poprvé a naposled v roce 2005 na čtyřleté volební období.

Současná izraelská debata o vyhlášení suverenity nad některými osadami je důsledkem léta zamrzlého mírového procesu, na jehož tristním stavu má z větší části vinu palestinská strana, zejména její neschopnost vytvořit reprezentativní vedení, které by dokázalo ručit za závazky z případné mírové dohody.

Stejně tak se na izraelských úvahách a tlacích na jednostranné kroky přímo podílí neschopná politika Evropské unie. Politika, která má obvykle předem jasno, kdo je ten špatný a kdo naopak trpí, a aktivisticky upozorňuje na každou třísku v oku Izraele, aniž by vnímala palestinská břevna.

Byli jsme rádi, když se v některých případech dnešní ministr zahraničí postavil při hlasování v Evropské unii proti podobným destruktivním krokům. Bohužel však nikdy nenašel odvahu palestinské chování přímočaře odsoudit stejně, jako to teď udělal v případě Izraele. Článek našich tří kolegů proto vnímáme také jako přihlášení se k neblahým praktikám vedení EU kritizovat Izrael za každou cenu a klademe si otázku, zda nevznikl na objednávku vysokého představitele EU Josepa Borrella, jemuž české spojenectví s Izraelem není po chuti.

Náš postoj je jasný: snahu obětovat Izrael jako strategického partnera výměnou za imaginární pozitivní body v Bruselu zásadně odmítáme.