Článek
Ve Spojených státech amerických například až do doby, než se dostala do módy kultura rušení v případě názorů nevyhovujících progresivnímu proudu dovedli tento um k dokonalosti, bylo možné vyslovit a za svůj názor se brát zcela. Dovolené byly i ideje v Evropě nemyslitelné, trestné zákonem. Od okrajů politické škály nalevo i napravo až do středu.
V České republice se ale bohužel příliš často setkáváme s nálepkováním, které složité otázky zjednodušuje stylem twitterových výkřiků do tmy, přičemž se nerozlišují nuance. Nemusíme zabíhat před rok 1989 s jeho kulaky, třídními nepřáteli, máničkami, apod. V posledních letech jsme zažili např. vítače versus odmítače ve vztahu k migraci.
Přituhlo s koronavirem, kdy stoupenci koronavirových karanténních opatření a roušek byli přezdíváni covidisté a stáli proti takzvaným odmítačům. Jedni byli v očích druhých totalitáři a hysterky, druzí nezodpovědní necitové.
Evergreenem stalo se zjednodušování na proevropský a protievropský, ignorující škálu názorů na budoucnost EU od federalismu po zónu volného obchodu. Všem zastáncům jde o budoucnost naší domoviny Evropy, jen cestu k úspěchu vidí každý jinou. Vše si zaslouží patřičnou debatu.
V souvislosti s agresí Ruska vůči Ukrajině setkáváme se teď s neblahým jevem, kdy pokud někdo se odváží vybočit z proudu bezvýhradné podpory Kyjevu i za cenu nepohodlí u nás, je částí společnosti oškliven coby stoupenec Kremlu, kremlobot.
Je přitom zřejmé, že všechny výše zmíněné příklady jsou velmi komplexní a zjednodušující označení spojené s odsudky a předsudky zamezují diskusi, kterou se demokracie liší a lišit mají od autoritářských režimů. Přitom stejné právo myslet si a říkat svou pravdu mají ti, kteří tvrdí, že se Kyjevu musí pomáhat stůj co stůj, jako ti, které trápí inflace a chtějí, aby vláda kladla důraz především na situaci u nás.
Samozřejmě si někteří lidé mohou myslet, že kvůli válce na Ukrajině by se nemělo jezdit ani na dovolenou, jiní ovšem na ni klidně mohou vyrazit, protože je to jejich právo. Stupně šedi mezi vyhrocenými výrazy lze popsat jednoduše. Může být například člověk, který je sice pro pomoc Kyjevu, ale chce u nás mít radši vlajky české než cizokrajné. Stejně tak se může klidně debatovat o tom, zdali je třeba více zbraní nebo diplomacie. Jestli sankce poškozují více agresora nebo ty, kteří sankce přijímají.
Viděli jsme to i v posledním vývoji. Maďarská prezidentka Katalina Nováková ozřejmila, že jako potřebné vnímá sankce, které způsobí větší újmu agresorovi s tím, že pokud sankce znemožňují běžný život v zemích Evropské unie, tak to nejsou dobré sankce. Je to legitimní názor, který se nevylučuje s tím, že novopečená maďarská prezidentka odsoudila agresi Kremlu už při své inauguraci. Česká republika má vyjednanou výjimku z embarga na ropu, za Kyjevem ale stojí řádově více než Budapešť.
Český premiér Petr Fiala se tázal francouzského prezidenta, zdali má smysl volat prezidentu ruskému Vladimiru Putinovi, načež mu bylo odpovězeno, že ano, protože je potřeba udržovat komunikační kanály. V rámci udržení štábní kultury ani v jednom z výše zmíněných případů nedošlo k nálepkování, prostě se vyslovily názory. Se zvyšující se inflací a snižováním odhadu globálního ekonomického růstu je jistě nasnadě debatovat, co dál, když zatím nic nefungovalo. Strach z třetí světové války je všudypřítomný, takže alespoň veřejný prostor bychom si nemuseli konečně zanášet plevelem vyrostlým z živin nenávistného kýblu hnusu.
Mezi dvěma extrémy, tedy popíráním hrůz války a předstíráním, že dějiny začaly 24. února 2022, je velká část světa neutrální, u nás velká část občanstva, která se pohybuje někde uprostřed a chce mír. Bohužel ale platí, že kdo analyzuje 2 + 2 jako čtyři, je příliš daleko pro ty, kteří tvrdí, že výsledek je tři nebo pět. Přichází pak šoky, jako například zpráva CNN, že USA se západními spojenci jednají o Ukrajině bez Ukrajiny, nebo že se může zkusit diplomacie, nepochopení, proč se chovají např. Itálie, Německo nebo Francie odlišně, proč nezúčastněné státy skloňují dvojí metr Západu, apod.
To vše je výsledkem neblahého radikalizování veřejného prostoru, kdy jsou tací, kteří naprosto vyznávají právo na názor, pokud vyhovuje právě tomu jejich a jiný nepřipouštějí, případně ho shazují hanlivými nálepkami bez patřičné argumentace. Uniformita názorů je v přímém rozporu se svobodnou demokracií, která je a měla by být tak pevná, že si může dovolit i svobodu slova a pluralitu názorů. Jen při pojmenovávání věcí pravými názvy a při volné výměně myšlenek můžeme pochopit složitou minulost a současnost a připravit dobrou budoucnost.