Článek
Trefou do špatného terče by ale bylo vinit jen produkci zpravodajství. Reflektuje vyjádření politiků, z nichž řada vypadá, jako by poučení z historie bylo nulové, a byli jsme tudíž nuceni si zopakovat stinné stránky vývoje lidského společenství. K tomu patří i teze, že Rusko je nutné zastrašit natolik, že si nic nedovolí. S touto tezí nás v rozhovoru dostupném v Právu a Novinkách naposledy seznámil český velvyslanec při NATO Jakub Landovský.
Faktický stav věci ovšem je, že Rusko je stále po zuby vyzbrojená velmoc. Pokusy o případné zastrašení by neskončily štěkotem ratlíka obranáře nebo zoufalým výpadem krysy zatlačené do kouta. Výsledkem okázalého ukazování síly kousek od ruských hranic může být jen rozezlený medvěd, do jehož tlap s konvenčními i atomovými drápy je dostat se neradno.
Je jen dobře, že existují reálné politické kroky, důvody a prohlášení, které směřují k uklidnění situace. Kupříkladu Ukrajina zcela příhodně a chvályhodně na ruskou žádost stáhla z parlamentu zákon týkající se Krymu a Donbasu. Tím se splnila podmínka pro další jednání v normandském formátu.
Ten je velmi vhodný, protože tam zasedají Rusko, Ukrajina, ale hlavně také Německo a Francie. Tedy evropské mocnosti, které si už v nedávné historii vyzkoušely válku s Ruskem carským i Sovětským svazem, přičemž není důvod si myslet, že je na tom dnešní Ruská federace obzvláště hůře.
Francii a Německu navíc nutně musí ležet na srdci to, co také nám, tedy bezpečnost zbytku Evropy mimo Rusko a Ukrajinu, včetně zaručených dodávek nerostných surovin. V případě USA totiž platí, že z případného konfliktu nemusí mít starosti, protože dokud nepoletí rakety s jadernými zbraněmi, na jejich území se bojovat nebude, o plyn nepřijdou, maximálně ho tak víc prodají do Evropy, po čemž touží.
Nám žijícím na starém kontinentě, polapeným mezi soupeřením dvou velmocí, jde o mnohem víc. Buďme tedy rádi, že konečně alespoň někdo od nás sedí u stolu a nejedná se jen v Ženevě mezi Ruskem a USA. Teze, že přece Evropa, potažmo EU na jednáních už byla přítomná v rámci NATO, je iluzorní. Kdo kdy v sídle NATO v Bruselu byl, ví, že do očí první udeří rozdíl mezi místem vyhrazeným pro zaoceánské spojence a pro ostatní spojence.
V tomto ohledu je dobrá zpráva, že samotná Ukrajina ústy svých představitelů prohlásila, že válku nečeká, pochválila si fakt, že se dostala k zbraním z Británie a USA, penízky z Unie se také pohrnou. Střízlivě se vyjádřil také bulharský ministr obrany Stefan Yanev. Rusko mluvilo o jeho zemi, přičemž reakce Yaneva bylo varování před přílišnou přecitlivělostí na ruská slova, která se opakují pravidelně.
Objevují se také paralely s Gruzií roku 2008, tam je ale potřeba si vzpomenout, že střílet začala Gruzie vedená Saakašvilim. I tehdy se Gruzii dostávalo bohaté podpory ze Západu, včetně zbraní, když se ale lámal chleba, zůstala sama. Už teď víme, že Západ v čele s USA řekl, že za Ukrajinu bojovat nepůjde. Ta to ví, Rusko to ví, my to víme a předstírat opak by byla chyba.
V konečném důsledku je největší riziko, že hromaděním vojenských sil začne konflikt nechtěnou náhodou. Je tedy třeba dále jednat s tím, že případné svévolné napadaní Ruskem by byl konec jakékoliv jeho důvěryhodnosti, jeho obavy ale musíme brát vážně také. V zájmu míru.
Jen podtrhnout je možné slova šéfa ukrajinské bezpečnostní rady Danilova, podle nějž situaci rozdmýchávají média, „přičemž nejen ze strany země agresora, ale i jiných zemí“. Lidé se mají uklidnit a my doufejme, že to není jen povinný optimismus. Platí, že spousta virtuosů hraní na bubny války tráví svůj život psaním not od stolu, až málem zapomínají, že válka není romantická záležitost, ale hnus, a jediná spravedlivá válka je válka obranná.
