Článek
Oné únavě se není co divit, protože situace covidového obležení je tady s námi už dlouho. Mnohokrát a naprosto oprávněně se navíc dostali vláda, různí odborníci vědci počínaje a mluvícími hlavami konče, i ministerští úředníci pod palbu obecné kritiky, protože vyjádření byla často zmatečná, navzájem se vylučující, popírající - zkrátka a dobře, nedávající jistotu, co platí, co ne, jak to všechno je, zdali všichni umřeme nebo jen někteří, zdali je nepřítel prachobyčejná chřipka, novodobý mor nebo prostě hrozba především kvůli neschopnosti společnosti fungovat, když budou miliony v karanténě nebo s nemocí doma.
Není se tedy ani co divit, že do hry musely vstoupit emoce. V záplavě informací, pravé infodemie, neboli pandemie kakofonie různých hlasů válčících táborů, museli se civilisté spolehnout na vlastní intuici. Jenže s tím, jak se vše protahuje, přichází také hysterie. Na jedné straně symbolizovaná naprostými alarmisty, na druhé bezstarostnými lidmi, kteří si myslí, že jsou snad nesmrtelní. Pravda je někdy mezi tím, symbolizovaná jednoduchou poučkou, že každý je radši zdravý než nemocný. Momentální chaos, kdy není možné nic plánovat, protože každou chvíli se ocitne někdo v karanténě, rozhodně ke stabilitě nepřispívá.
Katalyzátorem bylo jednání o novele pandemického zákona, o němž nakonec poslanci ani nejednali, protože SPD uplatnila veto. Místo hádky poslanců a právníků o normě, která je zvláštní už při zběžném pohledu, jsme si tak užili představení v ulicích. Na pražském Malostranském náměstí, tedy naproti Poslanecké sněmovně, byla skupina lidí, kteří protestovali, na což měli plné právo. Jisté jsou přitom dvě věci. PES už dávno chcípnul, ovšem chcípnout by také měla praxe nošení šibenic po ulicích. Měli bychom si všichni uvědomit, že až to všechno skončí, budeme spolu muset zase žít. Jít na pivo, na kávu, do divadla a kina, s dětmi na pískoviště, potkat se v práci, obchodu, prostě existovat pohromadě.
Je naprosto pochopitelná frustrace, kterou cítí ti, kteří přišli o živnost, stejně jako smutek těch, kteří o někoho přišli. Lidé mají právo se bát, stejně jako demonstrovat. Vzpomeňme si ale na minulost. Nic není tak horké, jak se uvaří. Zahladily se hrany vášní let předchozích, zahladí se i tyto, jen se navzájem respektujme.
Co se týká samotné navržené novely pandemického zákona, ve verzi i s úpravami je dostupná zde a i bez velkého právního vzdělání zaujme, že jako pandemii skutečně považuje hned v prvním paragrafu covid-19 a hlavní změny jsou, že rozšiřuje restrikce i usnadňuje jejich zavádění. Takže ještě další zamyšlení by si jistě zasloužila. To nechme zatím právníkům a politikům.
My ostatní se můžeme v klidu nadechnout, vydechnout a napočítat do deseti. Uvědomit si, že člověk s rouškou lidskou rasu nezachraňuje stejně, jako člověk bez roušky není chodící zabiják, očkovaný má právo být očkovaný stejně, jako neočkovaný se neočkovat, protože je očkování dobrovolné a očkují se lidé hlavně kvůli sobě, pokud se tak rozhodnou a hlavně, život jde nahoru a dolů i bez toho, abychom se chovali nesmiřitelně. Každý extrém škodí. Ovšem i ti, kteří rozhodují o opatřeních by si měli uvědomit, že sebepřísnější lockdown koronavirus nezastavil a deklarovaný důraz na osobní odpovědnost a dobrovolnost nejlépe přispívá k zahlazování vyostřených hran. Zároveň, rozumně přemýšlejícím dojde, že například jít mezi seniory jen tak bez okolků není dobrý nápad, ovšem zároveň, není možné seniorům bránit, když chtějí vidět své blízké, případně připravovat děti - budoucnost národa, o výuku.
