Článek
Shrňme si dění ve snaze zastavit válku za posledních pět týdnů. Začátek agrese zapůsobil jako šok, protože jej nikdo nečekal. Ten, kdo tvrdí, že ano, buď klame, nebo se šťastně trefil. Já osobně jsem její pravděpodobnost odhadoval na 25 procent. Potěšila upřímnost Karla Schwarzenberga, který v rozhovoru pro Právo a Novinky přiznal, že i on se mýlil, a vystihl šok z naprosto iracionálního rozhodnutí prezidenta Putina.
Jeho válku není možné schvalovat, protože je to válka útočná, a jak jsem mnohokrát psal, jediná válka obhajitelná je válka obranná. Což v tomto případě neplatí. S odstupem dní je možné zhodnotit, co zatím fungovalo nebo nefungovalo, u které snahy je možné očekávat korunování úspěchem, u které nikoliv.
Začněme tím pozitivním. Dodávky zbraní Ukrajině určitě pomáhají v její obraně. Otevřená náruč uprchlíkům před válkou je chvályhodná. Vlaky sem zpravidla přijíždí střední třída.
Do Budapešti přijíždějí denně tisíce Ukrajinců. Většina pokračuje dále na Západ
Sbírky na Ukrajinu je možné označit za účinné také, i ony mohou ovlivnit konflikt ve prospěch napadaného. Snaha dostat informace i z prostředí mimo Ruska k lidem v Rusku žijícím pomáhá také, snaží se o to i Novinky zpravodajstvím v ruštině.
Co naopak nefunguje, je zřejmé. Například prezidenta Putina jistě nezastraší blokování našich dopravních komunikací aktivisty horujícími o omezení využívání zemního plynu ve jménu ekologie. Jen nás naštve coby výraz oportunismu, protože dotyční protestovali i před válkou, teď si ji berou jako novou záminku.
Vlaječky na profilech jsou výrazem solidarity, fakticky ale válku nezastaví, stejně jako ověšení našich měst a tramvají vlajkami Ukrajiny nebo napadání lidí mluvících rusky. Nepomáhá ani atmosféra hysterie na pokraji cenzury, v níž hlasy analytické konstruktivní kritiky do vlastních řad jsou radikály vnímány coby podpora protivníka. Není to tak. Je potřeba pojmenovat i vlastní chyby, abychom se jich vyvarovali do budoucna.
Do tohoto ranku spadá ona otázka plynu a platby za něj v rublech, jak chce Rusko. Nabídka platit dál eury do ruských bank, které si pak rubly samy vymění, se jeví jako maximum možného. Putin vydírá, protože jsme se do této pozice udržováním závislosti vehnali sami. Víme, že ruský plyn rychle nenahradíme. Mohou mít samozřejmě pravdu ti, kteří říkají: dobře, konec plynu, tak mu ukážeme, nebudeme ho financovat. Je potřeba ale probrat následky.
Konec plynu z Ruska znamená, že nebude na provoz továren, tudíž budou lidé bez práce, vše zdraží ještě víc, v konečném důsledku na to doplatí i uprchlíci, prozatím většinově vítaní. I oni se budou potýkat s drahotou a nervózními místními, trpícími deziluzí. Vládci Kremlu to může být jedno. Když byl schopný začít iracionální válku, může odstavit plyn.
Z hlediska plynu nám tedy nezbývá než najít kompromis a rychle budovat nové plynovody do Střední Asie, na Blízký Východ a do Afriky. Pokud platí, že nechceme jít do války s Ruskem, nic moc víc než dodávky zbraní a humanitární pomoc nepomáhá.
Musíme si uvědomit, že v historii žádné sankce hned válku nezastavily, a v zájmu vlád je nastavit je takové, aby se neobrátily proti nim. Putin má oproti vládám čelícím volbám výhodu, že drží carské otěže pevně v rukou.