Článek
V první řadě je neoddiskutovatelné, že útok na Ukrajinu byl iracionální. Neměl se stát, ruský prezident Putin se tímto směrem neměl vydat, útočnou válku nelze schvalovat nikdy a nikomu. Následky připomínají kýbl hnusu.
Mrtví jsou oběti politiků, kteří nedokázali zabránit stávajícímu vývoji, jenže debaty, zdali se válce dalo, nebo nedalo zabránit, jsou už passé. Žijeme teď a musíme řešit stávající situaci, kdy Putinem vedené Rusko Ukrajinu napadlo. Musíme řešit, jak z toho ven a jak nezabřednout do třetí světové války, která by mohla být pro civilizaci v naší podobě poslední.
V tomto ohledu je potřeba zbavit se výmluv na minulost. Ano, v minulosti se staly chyby, jako například válečný avanturismus Západu v Iráku, Libyi, bombardování Jugoslávie, Afghánistán. Ano, i v několika z těchto konfliktů byly použity zakázané zbraně, jako například kazetové pumy. Však je kvůli rozsáhlé kritice chtěl bývalý prezident USA George Bush ml. už v roce 2008 zrušit, ale nakonec z toho bohužel sešlo.
Při vědomí výše řečeného je třeba říci, že chyby minulosti neopravňují nikoho odpornosti opakovat, a to v žádném ohledu. Ani co se použité munice týká, přičemž Ukrajina hlásí, že kazetová munice byla proti ní nasazena, ani co se agrese týká. Chybná minulost ovšem rozhodně nemá být výmluva, ale naopak motivace, aby se to už nestalo a kýbl hnusu zase nebobtnal.
Takže je zbytečné hádat se kvůli historicismu, který momentální faktickou situaci neřeší. Poučení pro média také zní, že se mají do budoucna se stejnou vervou věnovat válkám všem, padni komu padni, neboť irácké či srbské dítě není méně hodnotné než jiné. I to je ale pro budoucnost, pro tu nejbližší je důležité přestat dávat nereálné sliby, tedy uvědomit si momentální fakta:
Za prvé je zřejmé, že Ukrajina do NATO nevstoupí. Za druhé, západním přičiněním se nebe nad Ukrajinou neuzavře, zopakoval Washington - a nejen on - se slovy, že do jaderné války, ani do její hrozby jít nechce. Tato možná hrůza je další reálný fakt stejně jako ten, že ke stávajícímu dění nelze mlčet, nelze útočnou válku schvalovat.
Tak alespoň ty sankce, když už nic, ale spíš než Putina bolí běžné lidi, kteří na situaci moc vlivu nemají. Zřejmá je také skutečnost, že sankce poškodí všechny. Potenciál, že se můžeme dostat do jaderného konfliktu, je nemalý. Fakt, že Ukrajina do EU rychle nevstoupí, a Západ na bojiště nepůjde, je i přes všechny dobře míněné apely jasný. Ergo vše značí, že je potřeba intenzivně jednat.
K tomu, aby se skutečně jednalo, je ovšem potřeba jednota a volná diskuse k nalezení příčin, postupu a taktiky. Jednota, která musí být i vnitřní, a ne že se bude používat společné neštěstí pro vnitropolitické účely. Po bitvě je každý generálem.
U nás například prezident Zeman nevěřil, že bude válka, ale nebyl sám. Co má říkat německý kancléř Scholz, který ještě v předvečer útoku byl v Moskvě a s ruským prezidentem Putinem si na tiskové konferenci přitakával, že oba chtějí mír, přičemž Scholz zmiňoval Evropu a Evropskou unii, USA vůbec a NATO jen jednou?
Putin prostě zklamal a nepříjemně překvapil i ty, kteří ho sice neměli rádi, ale respektovali ho, věřili mu příčetnost a realismus. Jenže pragmatičnost vyměnil za iracionální útok, kterým stěží může něco získat a ubližuje běžným lidem doma i v zahraničí, kteří s velkou politikou nemají nic společného. Válka na Ukrajině, kde zaútočilo Rusko s podporou Běloruska, se zatím stupňuje a víme, že Rusko může zaútočit mnohem brutálněji. A co teď?
Pocit, že jsme se ocitli ve spirálovité nálevce, je oprávněný. Nevíme, kde skončíme, ale víme, kde skončit nechceme. Ani v totální válce na Ukrajině, ani ve třetí světové, ani ve schvalování Putinova útoku, ani v Evropě rozdělené na sféry vlivu, ale v mírové koexistenci. Ve jménu člověčenstva je potřeba zpět k jednacím stolům s klidem zbraní a čistým vínem na stole, kde ale budou od začátku i evropské mocnosti, a ne že jednaly ještě vloni nejdřív USA a Rusko v Ženevě a Evropané jen koukali.
Je třeba jednat i s vědomím, že se ví, že sankce aktuálně málo změní, jelikož mají přinejlepším efekt střednědobý, zato jazyk odstrašující síly je zřejmý, tudíž zbrojit musíme, vlastní armádu rozhodně nezanedbávat a činit tak, abychom byli co nejvíce soběstační. To je lepší než doufat, že nás někdo nehodí přes palubu stejně jako dříve Československo nebo teď Ukrajinu.