Článek
Britové přitom naposledy rozhodli o dodávce lehkých protipancéřových zbraní za účelem posílení ukrajinské obranyschopnosti. Je to zajímavý eufemismus, protože zbraň je zbraň. Až její použití rozhodne o tom, jestli je použitá ve válce zločinné, agresivní, nebo ve válce jediné vedené ze spravedlivých pohnutek, válce obranné.
Neméně zajímavé je, že se britské letectvo rozhodlo vyhnout německému vzdušnému prostoru, protože Němci tvrdošíjně dodávat zbraně Ukrajině odmítají. Potvrdilo se to opět při jednání šéfa diplomacie USA Blinkena s německým kancléřem Scholzem stejně jako při cestě německé ministryně zahraničí Baerbockové do Kyjeva i do Moskvy.
Britské letouny dopravující zbraně na Ukrajinu se vyhnuly Německu
Německo se jeví jako jediný evropský stát, který velmoci USA a Rusko berou snad i vážně, jinak jednají v zásadě mezi sebou. Berlín si přitom evidentně uvědomuje realitu, že je možné dodat na Ukrajinu, kolik zbraní kdo chce, ale dokud nebudou jaderné, proti případnému ruskému plnému útoku stěží menší soused odolá.
Berlín tedy promluvil v duchu diplomacie. Zajímavý poslech to rozhodně byl. V případě ruského útoku jsou prý Němci ochotni zaplatit i vysokou ekonomickou cenu, kterou ale zaplatí i Rusko. To navíc prý i politickou. O ceně krve se pochopitelně nemluvilo, obě země si navzájem v minulosti povraždily lidí dost.
Nord Stream 2 do záležitosti radši nemíchat, protože plyn je plyn. Ostatně kancléř Scholz už přišel i s tezí, že je to vlastně „business project“, takže by se na něj ani případné americké sankce vztahovat neměly. Neméně zajímavý byl důraz na diplomatické řešení podaný ministryní Baerbockovou.
Základem mají být Minské dohody. Ty by ovšem vyžadovaly ústupky obou stran. Zastavení bojů by se ještě dosáhnout dalo, ale politická část je horší. Na východě Ukrajiny by se museli smířit, že se vrátí pod svrchovanost Kyjeva, ten by ale na druhou stranu musel udělit zvláštní samosprávný status, brát zkrátka ohledy.
Pozitivum plynoucí pro obě strany by byl samozřejmě mír a klid. V takovém případě by si oddychla určitě i Evropa, protože když se něco semele ve velmocenské politice mezi Ruskem a USA, byť třeba pod záminkou Ukrajiny, nejblíže je zbytek starého kontinentu. Takže řešit by to šlo, musely by ale obě strany slevit z radikální rétoriky a obětovat vlastní ambice míru.
Jak moc by pak vyhovoval nový ukrajinský zákon pro tištěná média, který právě vstoupil v platnost, je velká otázka. Zavádí totiž povinnost vydávat tištěná média výhradně v ukrajinštině. Jsou v něm široké výjimky pro různé jazyky včetně unijních oficiálních jazyků, oficiálně uznaných menšin na Ukrajině včetně Krymčaků nebo Karaitů, ovšem ruština, kterou mluví velká část obyvatel země, ta chybí.
Když to řekneme lapidárně, obě strany ukrajinského sporu by musely ubrat páru a snažit se najít kompromis, aniž by do ohně přilévaly oleje mocnosti zahraniční. Šance, že Ukrajinu přijme NATO, je totiž stejně pravděpodobná, jako že za ni mocnosti NATO půjdou reálně s Ruskem bojovat. Jak jsme slyšeli, ani ve Washingtonu se na to nechystají, natož jinde. Bylo by tedy nebezpečné, kdyby v Kyjevě uvěřili, že tomu je jinak, a pak se divili stejně jako Saakašvili v Gruzii.
Co se týká požadavků Ruska, tam je to zřejmé. Jeho požadavek, aby se NATO zavázalo, že Ukrajinu nikdy nevezme, je nepřijatelný, protože členové aliance si mohou a mají rozhodovat sami. Jsou to státy, suveréni, tudíž jde o princip, základ mezinárodních vztahů.
Na druhou stranu vozit zbraně na Ukrajinu a dávat falešné naděje je také nepřijatelné. Je totiž pochopitelné, že se Rusku nelíbí rozšiřování NATO stejně, jako by se asi ruské základny nebo zbraně a instruktoři na území Mexika nelíbili USA. I kdyby to bylo paranoidní, tak být paranoidní neznamená, že po vás někdo nejde, když víte, že s ním vedete studenou válku už skoro sedmdesát let.
Vozit zbraně na místo nemá smysl v případě, že chceme klid, protože akorát podřezávají větev, na které visí vosí hnízdo. Je to nic moc neřešící úlitba černému svědomí ocukrovaná kšeftem. Případný ruský útok by ale byl svíčka na hrob ruské důvěryhodnosti vzhledem ke smlouvě z roku 1994, v níž Rusko garantovalo územní celistvost Ukrajiny. Si vis pacem, para bellum (Chceš-li mír, chystej se na válku – pozn. red.) platí od starověku do dneška stejně jako fakt, že nejlepší válka je ta, která ani nezačne. Umírněnosti Německa se není co divit. Vlastně buďme za ni rádi.