Článek
S budoucí chotí se seznámil v práci, slovo dalo slovo, začali spolu chodit. „A tak jsme chodili a chodili,“ vyprávěl, „léto už skončilo, začal podzim a my jsme furt chodili, a když mi v zimě začala bejt zima, tak jsem jí řekl: Co pořád jenom chodíme, mě už to nebaví, pojďme se vzít.“ A vzali se, měli dvě dcery a žili spolu docela dobře. To byl příklad vhodně přerušené setrvačnosti.
Tento poetický úvod se mi hodil proto, že chci dnes rozebrat tu zatracenou setrvačnost. Jak se projevuje v soukromém životě lidí, to se týká zpravidla jenom jich samotných a není to téma pro veřejné rozjímání. Jenže setrvačnost je ta potvora, která vždy vleze do rozhodování občanského. Jinými slovy do volby zástupců v mocenském soukolí. A tady kvete jako blín.
Jaké jsou hlavní mýty o politice a politicích, které jsou po desetiletí až staletí usazeny v obrovském množství i jinak chytrých hlav? Namátkou a opravdu jenom selektivně. „Politika se dělá pro lidi.“ To ano, jen se zapomíná dodat, pro které lidi. Žádný politik nebude nikdy pomáhat všem lidem, má na mysli především vlastní voliče, a to je správně, protože jen díky nim je v mocenském postavení. Máme ovšem i čerstvý příklad politika, který rozdával ze státního, aby on sám zůstal u moci a neměl oplétačky se soudy a třeba i s Vězeňskou službou.
„Pan prezident je svorník národa, je to člověk, k němuž se musí vzhlížet.“ Nesmysl, který má kořeny v monarchii. V současném Česku není prezident nic víc než vysoký státní úředník, který má přesně vymezené funkce. Císař pán ani tatíček na Hradě v žádném případě nesedí. Na stav peněženek voličů nemá vliv.
A nakonec moderní mýtus: „Musíme za každou cenu mít prezidentku (Slováci ji mají!).“ Což o to, mít v Česku Zuzanu Čaputovou, bylo by to tvrzení odpovídající realitě. Jenže je to dobrá prezidentka proto, že dobře vykonává svůj úřad. Má, jak se lidově říká, pod čepicí, nejen zářivý úsměv a blond vlasy.
Dalo by se pokračovat, například o setrvačnosti v chápání nebo spíše nechápání toho, co se děje ve světě. Ale beztak jsem téměř přesáhl stanovenou délku fejetonu. Takže na závěr. Můj dávný kamarád už není nejspíše mezi živými, ale nepochybuji, že by i ze záhrobí vzkázal: „Vykašlete se na setrvačnost, myslete alespoň trošku!“