Článek
Včera byl v Kyjevě zabit výstřelem do zad člověk, kterému můžeme říkat legenda opravdové ruské žurnalistiky. Kdo byl Arkadij Babčenko, je precizně shrnuto zde včetně překladů do češtiny a vystoupení s českými titulky.
| Téměř čtyřiadvacet hodin se šířila informace, že v Kyjevě byl zastřelen ruský opoziční novinář Arkadij Babčenko. Až dnes odpoledne oznámil na tiskovce šéf ukrajinské tajné služby SBU Vasil Hrycak, že Babčenkova vražda byla sice naplánována z Moskvy, ale nakonec k ní nedošlo. Babčenko žije. Podle Hrycaka pověřily ruské tajné služby organizací vraždy ukrajinského občana H., který slíbil za tuto akci 30 000 US dolarů svému známému, který dříve bojoval na Donbasu. Dalších 10 000 US dolarů měl dostat zprostředkovatel. Sám novinář se na tiskovce omluvil rodině a všem ostatním za inscenaci, které se v souladu s kontraoperací SBU zúčastnil. Uvedl, že organizátoři vraždy dostali jeho fotografii z pasu, jejíž kopie neexistuje jinde než na ruském vnitru. „Stále jsem ještě naživu. Nedočkají se,“ řekl. To, co je v následujícím textu o Babčenkovi jako novináři napsáno, stále platí. Až na to R.I.P. Naštěstí. |
Neznal jsem Arkadije osobně. Ale snažil jsem se nevynechat žádný z jeho vstupů na sociálních sítích, které se především po vynucené emigraci staly jeho hlavním médiem. Byl to neuvěřitelný a vzácný zjev. Druhý takový neexistoval. Byl dobrovolná bílá vrána mezi vránami, které braly svou barvu jako danost, které se nelze nikdy zbavit.
Babčenkův kolega a přítel, novinář Pavel Kanygin, který patří k nemnoha skutečným zástupcům profese v Rusku na rozdíl od armády státních propagandistů, napsal: „Jeho slova byla urážlivá pro státní moc, která se znovu prohlásila za posvátnou, a pro fanatiky, kteří se najednou stali ruským politickým mainstreamem. V podobném ovzduší totálního šílenství stačí už pouhá slova. Slova, navíc tak ostrá, jako měl on, bez jakékoli kontroly, to je nyní přepych, který vám vezmou, když na vás dosáhnou. Na něj nakonec dosáhli.” Zde.
Ukrajinská policie rozpracovává dva hlavní motivy vraždy, profesionální novinářskou činnost Arkadije a jeho občanskou pozici. Takto viděno je zjevné, kdo by měl zájem na vykonání zločinu. Kanygin to vidí stejně: „Je to signál, jak píše jeden známý hovnivál z Komsomolské pravdy, pro všechny, kdo odjeli ze země a mysleli si, že si zajistili bezpečnost. Hovnivál možná má pravdu. Jenže není to jen signál. Je to teroristický útok na novinářskou obec jak v Rusku, tak na Ukrajině.“ Výmluvná je v této souvislosti reakce prokremelského zdroje zde.
Jinak jsou ale ohlasy většiny ruských novinářských kolegů na Babčenkovu vraždu vlažné. Skoro pokaždé narazíte na zdůraznění, že autor s Arkadijem nesouhlasil a hádal se s ním. A možná to není jen nutné pukrle směrem k tajné policii, která internetový provoz (s výjimkou zašifrovaného Telegramu, který se jí ani po měsíci nepodařilo zničit) pečlivě monitoruje a pak z toho padají tresty.
Bílá vrána byl Arkadij proto, že jako jediný ruský novinář odmítl přistoupit na zásadu „všichni jsme Rusové“ a „co jsme si, to jsme si“, která jinak vládne v domácí novinařině, i té nejodvážnější. Dráždil i tím, že nebyl žádný intoš, ale voják, chlap, který se zúčastnil obou čečenských válek – a pak proti válkám, které arogantně vede stát, z něhož pocházel, vystupoval až s bezhlavou odvahou.
Jeho mottem bylo Vlast tě vždycky zradí, synku. R. I. P.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.