Článek
Po dlouhých letech, kdy byla spousta lidí přesvědčena o spoustě věcí, že jsou tak a jinak být nemůžou, přišla vlna poznání, že leccos, ne-li všechno, je jinak. Namátkou uvedu tři zdánlivě nesourodé body, které se vynořily z pěny dnů v nedávné době.
Za prvé opustil papež svou náboženskou sféru, v níž je nekritizovatelný, a pustil se do politických soudů, z nichž vyplynulo, že je nakloněn naslouchat názoru, že Putin nepřepadl Ukrajinu jen tak, ale proto, že mu NATO štěkalo u dveří. A že není až tak jasné, kde je v té válce dobro a kde zlo. Sklidil za to velkou kritiku jako politik, kterým se v tu chvíli stal. Obzvláště si to pokazil na Ukrajině, což není překvapivé.
Za druhé vzal za své mýtus, že v zemích jako Německo, Francie a Itálie byl jednou provždy překonán syndrom mnichovanství. Chování vedoucích politiků těchto zemí vůči Ukrajině a Rusku svědčí o tom, že nutkání obětovat někoho slabšího výměnou za nerušený blahobyt svých voličů tady stále je. Jde o obrovskou ránu myšlence sjednocené Evropy. Být v USA v těchto chvílích u moci Donald Trump, nikoli Joseph Biden pevně rozhodnutý pro pomoc Ukrajině a zatlačení Ruska, mohlo by to vypadat ještě hůř.
Za třetí prožívá v Česku mnoho lidí, kteří odevzdali svůj hlas v nedávných volbách stranám, jež jsou dnes u moci, v domnění, že budou jednotné, zklamání z toho, že se zástupci těchto stran navzájem veřejně napadají jedna radost. Tedy radost pro Andreje Babiše a Tomia Okamuru.
Všechno je jinak, chtělo by se říct s umírajícím rabínem. Jenže on měl štěstí a umřel a my máme smůlu a s tím vším musíme žít (je to sarkasmus). Předem připraven, lépe vyzbrojen. Připraven na co? Na roky, kdy se bude spíše válčit než domlouvat. A nejen v cizině.
Když si přečtete tuto reportáž, zjistíte, že i se stavem české společnosti je to jinak, než si kdekdo zvykl představovat. Klid a mír příznivci současné opozice rozhodně nepřinesou. Navíc když se z jejich řad ozývá, že „pokud nás Putin obsadí, budeme zase pod Ruskem, budeme mít všechno zadarmo, plyn, ropu i elektřinu“.
Budíček!