Článek
Také Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek reagovali na smrt Fidela Castra. Sobotka: „Nejdříve jako revolucionář ztělesňoval v lidech velké naděje, postupně se z něj ale stal diktátor.“ Zaorálek: „Já jsem nikdy nemohl zapomenout, že když jsme my v roce 1968 také bojovali za kus svobody, tak Fidel Castro podpořil Sovětský svaz a invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“ Oba zdůraznili, že pro ně nemůže být Castrova postava romantickou legendou.
Pro koho vzorem a modlou byla, je zjevné. „Vlhnou i tisíce chlapských očí. Ty slzy nejsou na povel. Upřímnou soustrast, přátelé! Lítost svírá i naše srdce… ‚Elity‘ mamonu, tunelovaného z cizí práce, sejdou z mysli, jen co se vytratí z obrazovek. Před Fidelem smeknou až k zemi i příští staletí.“ Chlapský pláč místopředsedy KSČM Josefa Skály.
Slzy obětí režimu a jejich příbuzných se v zápalu revoluce nepočítají. A že jich na Kubě bylo. zde. Jenže Fidel dokázal dobře vyjádřit krédo komunistů tehdejších i dnešních, ať se staronovou legitimací, nebo těch v jiném kabátě: „Poprava zastřelením je spravedlivá, ale není to základní úkol revoluce.“ (Fidel Castro, 17. 2. 1959). Semtam se ovšem hodí i v režimech, které provozují bývalí komunisté, a to když si někdo příliš vyskakuje. Jako Anna Politkovská nebo Boris Němcov. Truchlení Kremlu nad Castrovou smrtí nebylo hrané.
Na první pohled méně pochopitelný je spor, který propukl po Fidelově úmrtí přímo v Evropské komisi. Dvě naprosto odlišná stanoviska vyjádřili na jedné straně předseda EK Jean-Claude Juncker, na straně druhé komisařka pro obchod Cecilia Malmströmová zde.
Juncker se omezil na slova o tom, že Castro byl „pro mnohé hrdinou“ a že „jeho odkaz posoudí historie“. Sobotka se Zaorálkem se tedy uvedli jako větší formát. Stejně jako lidovecký europoslanec Pavel Svoboda: „Snažím se držet zásady, že o mrtvých jen dobré, ale u tyranů typu Castra mi to nejde. Distancuji se od výroku J.-C. Junckera.“ Ale i Malmströmová: „Fidel Castro byl diktátor, který 50 let utlačoval svůj lid. Je divné slyšet všechny, kteří mu dnes ve zprávách vzdávají hold.“
Jenže Juncker je v čele EK ve chvíli, kdy stav Evropské unie vyžaduje kroky, které by zabránily jejímu rozpadu. Platívá, že jedinec hledá inspiraci u těch, kterým se vůbec nepodobá, ale chtěl by mít jejich vlastnosti. Jinými slovy pilulku revoluce může považovat za viagru pro své unavené dovednosti. Když k tomu dodáme Junckerovo čerstvé pukrle směrem ke Kremlu spolu s kritikou Obamových názorů na Rusko, je to ještě srozumitelnější zde.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.